Vzhůru na plachetnici!

Klidná sezona na vodě je podmíněna důkladnou jarní přípravou. Loď je třeba po zimě prohlédnout, vyčistit a opravit i ty nejmenší nedostatky. Spoléhat, že něco dodělám „až na vodě“ se nevyplácí.

Ne vše se dá po spuštění lodi opravovat (nejen spodek lodi, který je pod hladinou, k mnoha úkonům potřebujete stabilitu nenarušovanou houpáním).

U menší lodi to trochu šikovný majitel zvládne sám, zvláště proto, že ji většinou přes zimu skladuje doma. Větší a těžší lodě se ale špatně přepravují a do sklepa se málokomu vejdou. Je proto nutné najít nějaké vhodné zimoviště. Vystaráno mají členové jachetních klubů, protože ty jim prostory zajistí. (Ovšem členské příspěvky jsou v řádu desetitisíců.) „Soukromníci“, neorganizovaní jachtaři jako já, mají na výběr buď nějakou plochu nabízenou správou povodí své řeky (cca za 4000 Kč na zimu, ale nemohou moc počítat s vybavením zimoviště – nebudou mít k dispozici vodu, elektrický proud ani sociální zázemí, zato mohou své problémy konzultovat se spoustou zkušenějších) nebo se obrátit na nějakou soukromou firmu. Je jich už dnes přehršel a nabízejí služby v různém rozsahu. Od pouhého uskladnění lodi po kompletní servis, který se s nadsázkou dá popsat tak, že na podzim odevzdáte klíče od lodě a na jaře vám ji firma v dokonalém stavu předá zase na vodě. Sama zajistí naplavení na podvozek, transport na zimoviště, uskladnění, zakonzervování, na jaře všechny nutné opravy i úklid, doplní všechny provozní náplně včetně pitné vody, pohonných hmot, maziv i nabití akumulátorů. Ovšem cena takovýchto služeb jim samozřejmě odpovídá. (Odvíjí se většinou od délky lodě a začíná těsně nad tisíci korunami za metr.)

jachty.jpgLodní „řidičák“

Nemám příliš v oblibě nějaké zkoušky, ale bez získání příslušného oprávnění vůdce malého plavidla to nešlo. Na hladině se totiž podle Řádu bezpečnosti plavby, což je právní předpis plně srovnatelný s pravidly silničního provozu, nemůže motat každý. Dokonce i ti – a málokdo to vůbec tuší – kdo si vypůjčí vesličku a jedou se trochu projet, musí (či spíše by měli) pravidla dodržovat. Majitel plachetnice musí být vyškolen na stejné úrovni jako řidič osobního automobilu. Jedinou autoritou oprávněnou průkazy vůdců plavidla vydávat je v ČR Státní plavební správa. Tam je třeba se přihlásit ke zkouškám, tam získáte informace o studijních materiálech a tam také v patřičném termínu můžete složit zkoušky. Výhodu mají majitelé řidičských průkazů, protože ti už nemusí absolvovat žádná zdravotní vyšetření a stačí jim jen přinést fotografii a patřičný kolek, je to tudíž podstatně levnější než řidičák.

Plavebních průkazů je celá řada, některé platí jen na vnitrozemských vodách pro menší motorové lodě, jiné pro plachetnice, další i pro příbřežní plavbu na moři. Ty jsou ale už rozděleny na několik kategorií – podle prokázaných zkušeností může kapitán plout v různých vzdálenostech od pobřeží. A na moři samozřejmě platí pravidla provozu o dost složitější. Přibývá k tomu i nutnost znalosti navigace. Vlastnictví průkazů je i na vodě za plavby kontrolováno, jako na silnici. Jak Poříční policií, tak i Státní plavební správou, na moři příslušným námořním úřadem.

Na moře

Touhou každého jachtaře je samozřejmě volná mořská pláň. Ale dostat se tam se svou lodí je poněkud obtížné. Po vodě vede zdlouhavá cesta jen do Baltického moře, všude jinam je třeba táhnout plachetnici buď za silnějším autem, nebo poslat na traileru či železničním vagonu. Což je záležitost dosti nákladná a na čtrnáctidenní dovolenou nesmyslná. Někteří jachtaři mají loď u moře stále, platí ovšem značné poplatky v místních marínách a mají ztíženou možnost údržby. Zvláště v Chorvatsku nelze vůbec spoléhat na místní „údržbáře“. Jiní rozumně vyhledají půjčovnu. Je jich v každém přímořském letovisku několik a liší se nejen cenami, ale hlavně kvalitou plavidel. Je rozhodně nezbytné (než získáte vlastní zkušenosti) poradit se s někým, kdo už jejich služeb využil. Nemusí jít vždy jen o život na nedokonale vybavené lodi, spíše o peníze, protože majitelé po vás budou chtít zaplatit závady, které způsobil někdo jiný dávno před vámi a kterých jste si při přebírání lodi nevšimli.

Na moři je dovolená sice nádherná, ale skrývá i nečekané překážky. Tou první a mnohdy podceňovanou je výběr spolucestujících. Ani v rodině nejsou všichni romantici ochotní omezit své pohodlí a soukromí na pár čtverečních metrů, které jachta skýtá. Další je přílišná sebedůvěra. Na moři jsou plavební podmínky jiné, za příznivého větru pohodlnější, za nepříznivého podstatně těžší. Nezaplatitelná je i znalost místního prostředí a vlastnictví aktuálních podrobných map. Sám jsem viděl uprostřed širokého průlivu mezi švédskými ostrovy loď uvázlou na skalisku. Její posádka se kolem bezmocně brodila a divila se, kde se tam ten šutr vzal, když loni ještě tudy klidně pluli. I to je nebezpečí moře (zvláště na severu). Kameny zde mění místa.

Je proto lepší zvolit loď i se zkušeným kapitánem. Čímž si ovšem ještě více omezíte soukromí.

Zbývá snad dodat ještě jednu poznámku – z dob nedávno minulých v mnoha z nás ještě přežívá pocit, že vše kolem vody je společným majetkem. Ale již dlouho tomu tak není a v zahraničí ani nebylo. Každé molo či plovoucí plato někomu patří, někomu slouží a nikdo jiný na něm nemá co dělat, pokud ovšem nejde o záchranu života. Čímž se ovšem zužuje i možnost volného kotvení mimo přístavy. Ale přesto je dovolená či víkend na plachetnici nezapomenutelným zážitkem. Ať na moři, či vnitrozemském jezeře.