Odjakživa sen skoro všech kluků. I když zpočátku se rovná představě minimálně dělové barkantiny, časem, jak přece jen člověk moudří, smrskává se vize na „pouhou“ plachetnici. Sen ještě před patnácti lety skoro z říše sci-fi.
Dnes už jen omezený finančními možnostmi. Co ale vlastně taková loď znamená?
Především samozřejmě volnost (i když jen relativní) pohybu. Samostatnost, protože o tom, kam loď zamíří rozhoduje jen její kapitán, tedy majitel. Rozhodně i výraz kladného vztahu ke sportu – ono totiž jezdit na plachetnici, není mnohdy procházka rajskou zahradou. Tedy svým způsobem i péče o vlastní kondici. V neposlední řadě pak i posílení sebedůvěry – mám svou loď, nejsem tudíž jen tak někdo. Každopádně ale jak mužům, tak i ženám umožňuje prodloužit si mládí, těm skalním až do důchodu.
Jsou dva typy majitelů lodí. Jedni se svezou na plachetnici a propadnou jí navždy. Ti druzí ji mají jako výraz své mohovitosti, v podstatě je nebaví plachtit, přijedou jen občas na chvíli a je-li už nevyhnutelné se někam s lodí přemístit (do jachtařské hospody), jezdí zásadně na motorový pohon – naftový vítr, jak se mezi jachtaři říká.
První plavba
Sám jsem v dětství býval hrdinným bukanýrem spolu s postavami skrytými ve své knihovně, ale o pořádnou loď (nepočítaje motorové lodě na Vltavě) jsem nikdy nezavadil. Poprvé mne na palubu plachetnice přivedlo natáčení televizního pořadu. Byla to (i pro mne, neznalce) nádherná sportovní loď jménem Duch a měla i odpovídající historii – původně patřila protektorátnímu ministru Moravcovi, který ji poníženě věnoval říšskému protektoru Heydrichovi. Dodnes si pamatuji na strašné chvíle, které jsem na ní prožil. Protože ve scénáři byl předepsán silný vítr, vládlo téměř po celé natáčení bezvětří. Duch poněkud potupně putoval po Slapské přehradě tažen policejním motorovým člunem a mne nenapadalo, jak to na něm vypadá při normální jízdě. A pak jednou fouklo. Posádka zajásala a jala se nám ukazovat, jak takové jachtání vypadá. Dnes už vím, že se nijak nepředváděli. Prostě normálně křižovali proti větru. Ale paluba najednou ztratila rovnováhu, skalnaté břehy se proti nám řítily neuvěřitelnou rychlostí a podle mého názoru se jen zázrakem v poslední chvíli příď otočila na druhou stranu.
Vystoupil jsem poněkud pobledlý a rozhodně neuvažující o své jachtařské budoucnosti. Přesto jsem se o pět let později ocitl na palubě plachetnice, která mi téměř říkala pane. Získal jsem právo a povinnost starat se o velkou kajutovou plachetnici. Plachetnici naprosto výjimečnou. Ne příliš lichotivé označení „netřídní“ plynulo z toho, že byla ručně za dnes neuvěřitelně složitých podmínek postavena absolutním nadšencem, hercem libeňského divadla Zdeňkem Kutilem. Pomáhala mu řada lidí, včetně osobností formátu Ladislava Mrkvičky.
Sport pro kutily
a všeuměly
A propadl jsem jí na celé čáře. Bylo to ještě v dobách, kdy při všem převládalo kutilství a důvtip, protože v obchodech se speciální jachtařské nádobíčko téměř nevyskytovalo. Takže mne čekala především dřina. Správný jachtař musí být ale i dnes vlastně všeuměl. Nestačí jen umět loď řídit, ale také o ni pečovat. Proto je třeba být trochu truhlářem, trochu zámečníkem, lakýrníkem a hlavně zvládnout technologii laminování. A samozřejmě rozumět i elektrice a motorům a umět šít – i plachty potřebují opravy.
Někdo může namítnout, že na všechno si dnes lze někoho najmout. Ano, to lze (u velkých kajutových lodí je to dokonce skoro nezbytné, protože už jde o odborné práce, na nichž do jisté míry závisí i náš život), ale porucha přichází vždy na vodě, mnohdy daleko od jakékoli dílny či odborníka.
Dnes už je jen málo celodřevěných lodí, většinou se jedná o laminátové skelety, kde je dřevo jen na kostře a ve vybavení kajuty. O to důležitější je umět opravit prasklinu či díru v laminátu. U větších plachetnic je téměř nezbytností pomocný motor. Nejde o nic složitého a výkonného, plachetnici skutečně slouží jen k vyjetí či zajetí do přístavu a vždy se jedná o rychlost takzvané výtlačné plavby, čili spíše pomalé šinutí. Nicméně i motor se dokáže zastavit z jiného důvodu, než že došlo palivo, a posádka si s ním musí umět poradit.
Foto autor
