Šífem do Magdeburku

Čekání na zdvižení kotvy

Kotvíme v Ústí nad Labem, je 15. listopadu 2002, ráno 5.58 hodin, venku je pět stupňů nad nulou a mlha, že by se dala nabírat a krájet příborem. Čekáme na vyplutí do německého Magdeburku.

Včera večer jsem se nalodil. Dostal jsem postel, řekli mi, kde je koupelna, záchod a kuchyňka. Teď sedím v kormidelně, klepu se vlhkou zimou a čekám co bude. Sedím tu s kapitánem lodi Láďou Weinlichem a bocmanem Jirkou. Chystáme se na dlouhou cestu.

Vlastně jsme chtěli vyplout. Zatím jen pijeme horké kafe a povídáme o všem možném. Hlavně o lodích. Tou naší je tažný, zadokolesový remorkér s názvem Beskydy. Pokud vám připadá technické určení lodi příliš složité, zjednoduším - Beskydy je loď, co má vzadu místo vrtule koleso jak u vodního mlýna. Technicky dost vychytaná záležitost, ověřená provozem desítkami let právě třeba na Labi. Nízký stav vody tu není nijakou vzácností, a tak právě zadokolesové remorkéry tu odváděly nejtěžší práci, kterou ani moderní vrtulové, nemohly plně nahradit. Důvod je prostý, vrtulový remorkér si ubírá vodu stahováním vody pro šroub. Výhoda kolesového se tak projeví především při nízkém stavu vody. A rozdíl ve výšce ponoru mezi oběma typy je přibližně patnáct centimetrů. Což může být až sto tun nákladu. Loď Beskydy se osvědčila i jako výpomoc při velkém nákladu proti proudu.

Kafe příjemně hřeje, zapalujeme si dýmky. Za chvíli je v kormidelně „zamlženo“ stejně jako venku.

Siréna a sýr na svetru

Kolem sedmé se konečně mlha zvedá. Lodník Luboš, nejmladší člen posádky, odvazuje loď. Lana sjíždějí, zahouká klakson, což je signál pro strojníka - vyrážíme. V Magdeburku na nás čeká vana s tlačným remorkérem. Je vysoký stav vody, tak jim jedeme pomoct proti proudu. Vylézám z kormidelny a jdu se nasnídat. Tady na lodi, je to trochu jako v samoobsluze. Snídaně si každý dělá sám, obědy a většinou i večeře připravuje bocman Jirka.

Bocman nakupuje den, dva před cestou. Jsou to většinou brambory, rýže, máslo, několik pecnů chleba, štangle salámů, maso i pivo. Jako pro menší vojenskou jednotku. Mažu si chleba Maratoncem a málem si uříznu palec, když se mi nad hlavou rozeřve lodní siréna. Do ničeho jsme nenarazili, to jen tak kapitán „budí“ kancelářské v děčínském přístavu. Pracně si sundávám tavený sýr ze svetru. Vracím ho zpět na chleba a vyrážím na palubu.

Taky jste někdy přemýšleli o tom, co se vlastně děje na palubě během plavby? Z filmů si dokážu představit ještě tak šplhání posádky po lanech stěžňoví, kasání plachet, ale to tady nepřichází v úvahu. První moje cesta tedy vede prozkoumat podpalubí, a to strojovnu. Strojník Václav obchází s umaštěným hadrem skoro třímetrový motor s kmitajícími vahadly ventilů. Občas otře dunící motor ČKD s 550 koňmi. Chceme prohodit pár slov, ale neslyším v tom randálu ani svoje vlastní myšlenky. Musíme si nechat rozhovor až na večer v kuchyni.

Tajná řeč lodi

Nad hlavou se mi občas ozve klakson. Někdy jednou, jindy vícekrát. To jsou pokyny pro strojníka. Každé jedno zvonění znamená přidat, dvě zvonění ubrat.

Lodní telegraf zase slouží k informaci, zda loď má jet dopředu nebo dozadu. Nejedná se o morseovkou vyťukávané pokyny, ale o archaicky působící zařízení, podobné podivné ruční pumpě na vodu. Je mi trochu divné, že je v kormidelně a strojovně ruční pumpa s nápisy vpřed, stop a vzad, ale nechtěl jsem být za zvědavce… Však se naskytne chvíle, kdy pumpu uvidím v akci. Ovšem místo pumpování, podává tímto podivným zařízením informace kapitán strojníkovi o směru pohybu celé lodi. Lodí se ozývá neustálé zvonění, šipka na telegrafu běhá zleva doprava až ucítím lehké drcnutí. Přistáváme vedle jednoho z remorkérů plujícího proti proudu z Německa.

Hraniční zastávka

Posádka tlačného remorkéru RIO s „vanou“ šrotu se zdraví s naší posádkou. Na Labi se asi všichni znají. Okamžitě cvakají zapalovače a hoří cigarety a fajfka. Nestojíme kvůli pokecu. Jsme na česko-německých hranicích, čekáme na celníky a odbavení. Dávají si trochu na čas. Nejdříve přijíždí tzv. traktor pro papíry, které odvezou na břeh. Tam je nějaký aktivní úředník prohlédne, orazítkuje a nechá odvézt zase zpátky na loď. Přijela i Policie. Kontrola pasů, lodního deníku, popřání šťastné cesty a plujeme dál.

Bez pasu si nenakoupíš

Třetí kilometr na německé straně. Míjíme turistickou loď s německými pasažéry mířící do bezcelního pásma. Za jedno euro jezdí zákazníci cestovních kanceláří několikrát denně na nákup. Tedy jenom němečtí zákazníci. Opačným směrem jsem českého turistu za nákupem plout nikdy neviděl. A mám takový pocit, že ještě delší dobu neuvidím. Jak se později dozvídáme, tato loď a s ní i cestující mají smůlu. Jeden z nich si zapomněl pas, i když je to jen pár metrů od „čáry“, musí se loď vrátit zpět. Se všemi. Zapomnětlivého pasažéra totiž není kam vysadit. Cestující jsou naštvaní, ale posádka ještě víc. Musí vrátit jízdné. Následky povodní

Řeka je vylitá z břehů. Od povodní v srpnu voda sice klesla, ale do původního stavu se ještě nevrátila. Je patrný rozdíl mezi břehy u nás a v Německu. Orvané břehy plné harampádí, odpadků a zbytků lodí tady nenajdete. Uhnilé stromy jsou pokácené a břehy pečlivě vyčištěné. Poznatek možná i dobrý pro zamyšlení pracovního úřadu – nezaměstnaných je přece na Děčínsku dost.

Na naší straně, ještě pár kilometrů před hranicí, leží na pravém břehu i jedna z nákladních „van“ odstřelených při povodních nad Děčínem. Podle původních informací měla vana klesnou okamžitě ke dnu, je jasné, že se odstřel jaksi nepovedl. Jak mě, ale informuje kapitán lodi, vana prostě ke dnu klesnout nemohla. Ten kdo odstřel nařídil, nevěděl o stavbě lodi vůbec nic. Celý trup lodi je rozdělen na asi jedenáct komor a i při proražení jejich 2/3 vana pluje dál. Tuto informaci i krizový štáb dostal, ale právě samozvaný poradce, jakýsi náčelník ženijní jednotky ve výslužbě, inteligentně rozhodl, že se bude odstřelovat. Asi si pamatujete jak to dopadlo. Jeden mrtvý člověk, který sledoval odstřel a málem havarující vrtulník se zbytečně riskujícími pyrotechniky. Obsah vany je rozesetý z Čech až k Hamburku. Rozesetý doslova, protože vana obsahovaly semena řepky olejky. Hádejte co poroste dalších sto let na březích Labe?

Očista lodi na volné vodě

Před námi se nad řekou tyčí kopec Lilienstein, dominanta kraje a jeden z nepsaných zákonů šífortu: „Když nevidíš Lilienstein, nejezdi na Königstein.“ Nebyl-li kopec pro mlhu vidět, lodě zakotvily a čekaly. Naštěstí není po mlze ani památky, a tak si to šineme po proudu až dvacetikilometrovou rychlostí za hodinu. Kromě kapitána Ládi, strojníka Václava, jeho asistenta Štefana a bocmana Jirky je na palubě ještě lodník Luboš. Ten chystá kompresor a hadice. Za chvíli se z paluby ozve buchot oklepávačky. Centimetr po centimetru, pneumatickou pistolí oklepává staré nátěry a rez z paluby. Pro ten rachot se musí tenhle druh práce dělat až na volné řece. V přístavu by se posádka se zlou potázala. K Lubošovi se za chvíli připojuje i bocman Jirka. Jak později zjišťuji, stráví spolu skloněni nad bušící pistolí skoro celou cestu. Zkouším se zapojit do jejich činnosti. Drnčí mi zuby, ruce kmitají a milimetry původního laku lezou pomalu dolů. Připomíná mi to vojnu a mé pétépákování se sbíječkou v ruce. Po dvaceti minutách vracím pistoli zpět do povolanějších rukou. Zapaluji si třesoucíma rukama dýmku a vracím se zpět do kormidelny. Začíná mi být jasné, co posádka během jízdy dělá. Žádné chytání ryb, opalování na lehátku. Neustálý kolotoč v podstatě stejných prací na údržbě lodi. Co je natřené se oklepává, co není, to se natírá. Něco jako natírání Golden Bridge. Otec se synem zleva doprava, vnuk s pravnukem opačně. A na konci se směry prohodí. Taky filozofie. Jdu si raději poslechnout nějakou tu šífáckou latinu ke kapitánovi.

Za vším hledej ženu aneb kapitán vypravuje

Když jsme před lety jezdili až do Hamburku, tak jsme v Magdeburgu kotvili, a na pivo chodili, do StatPrag. Bejvávalo to v neděli a šla celá parta tady z Beskyd. Bylo nás pět. StatPrag byla velká a vyhlášená hospoda s plzeňským. Několik od sebe oddělených boxů se stoly, proti dlouhý nálevní pult s pípama a dvěma telefonními budkami. Ty sehrály jednu z hlavních rolí.

Bylo to někdy v sedmdesátým pátým. Zapadli jsme zase do jednoho boxu, popíjeli a sledovali cvrkot. Vlevo v boxu seděla taková menší tlupa Alžířanů a naproti nám nějaký holky. Po několika panácích se nám začaly holky líbit, a tak jsme jim poslali nějakou tu rundu. Vypadalo to docela slibně, ale najednou, jeden z Alžířanů se zvedá přeskakuje takový oddělující stojan s kytkami, bere si od vedle židli a přisedá k nim. A začíná do nich hučet. Kolem jde servírka, tak jí říkám, hele co to jako je? My tady posíláme panáky, oči po sobě házíme a ten pitomec si tady přileze? „Neboj, já mu tam nic nedám, já ho neobsloužím, má sedět u svého stolu, má tam i lístek,“ mrkne po mě servírka.

Jde zpátky kolem stolu. Alžířan jí říká o pivo. Servírka nic, párkrát kolem něj projde, pivo mu samozřejmě nepřinesla. Alžířan brunátní. Vstane, a když kolem něho projde potřetí s tácem piva, tak jí chce to jedno vzít. A ona se nedá a pořád se točí od něj.

Protože jsem tu svoloč znal, tak říkám: „Hele on se nasere, plivne jí do obličeje a jakmile to udělá, tak jí má.“ No než jsem to dořekl, tak už plival. Mě nezbývalo splnit, co jsem řek. Dostal jí takovou, že přeletěl ty kytky zpátky ke svým. A byl klid. Jenže od dveří ke mně přišli dva vyhazovači. A celkem v klidu povídají: „To je průser, to jsou naši gastfreunde, ty mají kudly a ty si na vás venku počkají a podřežou vám krky.“

Co teď? Napadl mě spásný nápad. Vyskočil jsem na židli a začal řvát na celou hospodu: „Ja ruskyj major, my ukrajinci remízy něznajem, těpěr idu i pazvanim v garnizon, i prychažu dva gruzaviky soldatov!“ A jdu k těm budkám a jako volám. Zavěsím, přepochoduji zpátky celou hospodu a posadím se. No než jsem dopil pivo, nebylo po Alžířanech ani vidu ani slechu. V duchu děkuji paní učitelce Růžičkové za ruštinu. Asi mi zachránila hlavu na krku.

Plujeme dál

Nevím, co je z toho všechno pravda, ale kapitán vypadá celkem věrohodně. Asi se dá tomu jeho vyprávění věřit, spíše chci tomu věřit. Občas otočí kormidlem, a pronese povinné hlášení o lodi po proudu před zatáčkou: „OberhalpniederwartaBrückeheckradschlepperBeskydyzutall.“

Jak se Labe dostává z kopců, je vidět, co voda dokáže. Ztržené domy, rozbité přívozy... Jsou místa kde se voda rozlila do šířky i několika set metrů. Od obzoru se táhne šedivá vodní hladina. Jak v tomhle hledá kapitán původní řečiště, je mi záhadou. Z hladiny trčí stromy a jsou plné kormoránů, každý z nich dokáže ulovit za den až čtyři kila ryb. Tu a tam se objeví barevná bójka. Pod hladinou jsou schované buny, krátké příčné kamenné hráze, které zpomalují vodu a zvedají hladinu. Ovšem schované pod hladinou, hrozí při špatném najetí rozpáráním lodního boku. Žádná romantika, ale boj s živlem.

Je večer

Abych nezapomněl, k obědu byla výborná gulášovka. Dneska prý na nic jiného nebyl čas, ale zítra slibuje Jirka „spešl čínu.“ Plujeme až do pěti hodin odpoledne. To je už tma. Kotvíme na řece, sto dvacátý sedmý kilometr. Na dohled je městečko Mühleberg. Večeříme klobásky, domácí uzené a nějaké to pivo. Václav vyndává harmoniku a lodní kuchyňka dostává atmosféru starých hospůdek v Podskalí. Vorařské písničky mojí maminky, jihočeské lidovky a občas i nějaká německá houpavá. Samozřejmě, že nechybí vtipy. Kupodivu bačovské. Znáte tuhle? Sedí bača na stráni nad salaší, když se najednou zablejskne, a kulový blesk trefí berana. No, totó? Povídá bača. Znovu se zablejskne a chytne salaš. A bača zase: No, totó? Zablejskne se potřetí a trefí to starou bačovou vybíhající z hořící salaše. No, protó!

Letmo u památníku

Je ráno 16. listopadu, 5.50 hodin. Probudí mě startování generátoru dodávajícího 220 a 380 voltů do sítě. Strojníci nahazují lodní motor. Loď se klepe a duní. Vylézám z kajuty a zase mlha. Lezu, na rozdíl od posádky zpátky do spacáku a pokouším se ještě na chvíli usnout. Kupodivu mě motor uklimbává a já se probouzím až v půl deváté. Beskydy jsou asi hodinu na cestě. Čaj, kus chleba a vydávám se opět na palubu. Posádka mě vítá potleskem, a že prý dobré poledne. Tvářím se nechápavě, ale slibuji, že budu zítra škrábat brambory. Torgava, sto padesátý pátý kilometr – Míjíme památník setkání amerických vojsk s ruskými. „Já tu byl tolikrát, že si ten text pamatuji z paměti, říká kapitán: „Zděs na Elbe 25. aprila 1945 goda sojedinělis vajska sovětskoj armii pervovo ukrajinskovo fronta s amerikanskymi vojskami.“ Beru si dalekohled a fakt, to tam je!

Voda je vysoko, pod mosty neprojedou

Kapitán s posádkou studují mapu a vysílačkou se každou chvíli dotazují na stav vody. Postupně začínám chápat. Hladina je tak vysoko, že se nevejdeme pod mosty. Měříme výšku kormidelny. Složité výpočty výšky hladiny plus výška lodi. Nezbývá než začít uvolnit všechny šrouby a připravit kormidelnu na rozebrání. První most podjíždíme před Torgavou s třiceti centimetrovou výškovou rezervou. Ovšem nad hlavou skrčeného kapitána. To by kormidelna nepřežila. Celou sborku a rozborku si procvičuji s posádkou ten den ještě třikrát. Sundat střechu, sundat boky, sklopit čelní sklo a zadek, sehnou hlavu. A pak v opačném pořadí zpět. Několikrát dokola. Pak je na chvíli klid. A najednou další most před námi. Podle mě je i dost vysoko. Ale z vyhřáté strojovny najednou vybíhá lodník a na poslední chvíli sklápí přední stožár s pozičními lampami. Mělo by to vyjít. Točí klikou, ještě kousek, ještě, pak se zastaví a sleduje konstrukci mostu co projede nad ním. Mě je už ale v té chvíli jasné, že jsem to i já špatně odhadl.. Chtělo to ještě kousek. Rána, stožárek se ohne, kusy lampy letí nad mostovku, kusy na palubu. Chybělo deset centimetrů! Kapitán zůstává v klidu. „ No tak si Luboš vydělal, jedna lampa 350 euro, to mu z té výplaty moc nezbude. Vsaď se, že do večera bude umět kilometráž a všechny mosty po proudu i proti.“ Uměl, i s průměrným stavem vody. Kotvíme na řece, 301 kilometr, v blízkosti obce Glinde.

Vracíme se zpět

Další den, 17. listopadu, je tu stejný budíček klepajícího se generátoru. Dnes se máme potkat naši loď. Projíždíme Magdeburg. Katedrála je z řeky majestátnější, i ten křivý kříž na jedné ze špicí je nějaký křivější. „Víte o tom, že ho má na svědomí jeden z českých králů? Snad Jan Lucemburský, dal na něj vystřelit, a takhle ho upravil pro budoucí časy,“ k dobru dává kapitán.

Na 349 kilometru potkáváme naší loď. Vlastně to jsou lodě tři. Velká vana s nákladem, malá vana, zvaná půlka, s nákladem a tlačný remorkér RIO 1. Jedou až z Hamburku, ale tímhle tempem by dojeli až na Silvestra. Posádky obou lodí pobíhají po palubě. Jirka s Lubošem a Štefanem tahají ocelová lana ze stroje zvaného kombajn. Není to nic jiného než motorový naviják. Lana pokládají na ocelové oblouky tyčící se nad palubou lodi. Ani si nedovolím nahlas říci, že jsem si původně myslel, že to je kostra pro velkou plachtu, aby v létě posádka byla ve stínu. Tyto oblouky, tzv. šlepígle, drží lano mezi navijákem a další lodí ve výšce. Lano je přivázáno, pomalu se rozjíždíme. Odmotáváme asi sto metrů a přidáváme na rychlosti. My táhneme, Rio tlačí, ale i tak máme maximální rychlost pět až šest kilometrů za hodinu. Ale vracíme se zpátky do Děčína! Projíždíme znovu Magdeburkem tentokrát proti proudu. Většinu dne jedeme v dešti a mlze. Ten ale nevadí šílenému divočákovi vrhnout se do řeky a protnout naší jízdní dránu mezi Beskydy a taženou vanou. Za hlasitého řevu posádky očividně v klidu přeplaval rozvodněné Labe a zmizel v setmělém lese. Na večer kotvíme u Brieitenhagenu na 288 km.

Němci lámou jeřáb

Znovu šestá ranní, ale 18. listopadu, vyrážíme. Voda pomalu klesá. Nemusíme pod mosty rozebírat kormidelnu. Sláva. Celé soulodí má skoro tři sta metrů na délku a tak na břehu budíme zaslouženou pozornost. Mávají nám děti i dospělí. Nejen z břehu, ale i z lodí plujících kolem nás. Teď se k nám po proudu blíží německá opravárenská loď. Respektive dvě svázané lodě. Opravárenská loď a menší loď s menším asi osmimetrovým jeřábem. Jejich posádky nás velmi živě zdraví, něco pokřikují a nespouštěj z nás oči. Oplácím pozdravy. „No já bejt jima, tak bych tak nevyváděl,“ říká si skoro pro sebe kapitán. „Spíš bych se staral, co je před nima, ale jsou místní, tak to snad věděj.“

Sleduji jeho pohled a začínám chápat. Německá loď se pomalu blíží k jednomu z mostů. My jsme se vešli, vody klesla, ale ten osmimetrový jeřáb...? Nevešel se! Rána! Lodě se zhoupnou, lana praskají, menší z lodí se otáčí kolmo k jízdě. Už to vypadá, že se převrhne, když se najednou láme rameno jeřábu a padá i s lany do vody. Co se však děje dál, nevíme. Mizíme v ohybu řeky a necháváme Němce na pospas osudu. Drama na řece, jak od Jerome Klapky Jerome.

Chceme dohnat zpoždění

Zkoušíme jet v mlze i večer, protože máme proti plánu menší zpoždění. Ale nejde to dlouho. I Když nás RIO 1 naviguje podle radaru, břehy řeky jsou tak rozlité, že se špatně orientujeme a raději kotvíme. K obědu Jirkova senzační fazolačka a španělský ptáček. Po večeři dýmka, a vtipy. Tentokrát trochu silnějšího kalibru. Kotvíme na 190 kilometru u Kledenu. Prší.

Jen dvanáct lodí

Další den - 19. listopadu. Tentokrát vyjíždíme už před šestou. Musíme nahnat čas, a tak jedeme na plný výkon. Rychlost se drží mezi třemi až šesti kilometry za hodinu. Z původně plánovaného výletu do hospůdky v Riese asi nic nebude. Na březích znovu budíme pozornost. Na Labi je tato loď i její posádka známá a populární. Kapitán mi ukazuje dokonce jakousi dámu ve dveřích jednoho domečku. Údajně mává pouze jemu. Nezkoumám detaily, protože tenhle článek možná bude číst i jeho žena...

Beskydy, i bez vlečených lodí, jsou dnes přece jenom raritou. Sedmapadesát metrů dlouhá loď vyrobená v roce 1954 není každý den k vidění. Původně bylo podobných, nebo sesterských zadokoelsových remorkérů postaveno dvanáct se zeměpisnými názvy: Šumava (přestavěn na osobní loď brázdící dnes Vltavu v Praze), Jeseníky (dnes v muzeu v Berlíně), Orlík (dnes reklamní loď v Rotterdamu), Lipno (dnes Tyrš kotvící v Bráníku), sešrotovaný Tábor, Blaník, Morava, Vltava, Tatry, Slapy, Kamýk a dnes jediné sloužící svému účelu Beskydy. Mávají na nás lidé z břehů i mostů. Především pod nimi vybíhá posádka na palubu a pokouší se zahlédnout barvy spodního prádla. Většinou zbytečně, ale je to taková hra. A dívkám na mostech očividně nevadí. Projíždíme Torgavu. Jedeme až do deseti večer. Pak opět sedá mlha. Oběd i večeře je stejná. Naprosto dokonalá je Jirkova specialita – jihočeská houbová omáčka, nikoli s knedlíkem, ale jakousi domácí jihočeskou houskou. O poslední kousky se svedl menší boj. Kotvíme na 110 kilometru u Riesy. Jsme na řece, a tak žádná hospůdka opravdu nebude. Navíc prší…

Škrábu brambory a je řízek

Pátý den na vodě, je 20. listopadu a ranní rituál v podobě řvoucího generátoru, motoru a nezapomenutelné snídaně se opakuje. Nechybí oklepávání paluby ani povolování a navíjení vlečného lana. Proud se zvyšuje. Jedeme pomaleji. Konečně přestává pršet a mezi mráčky se objevuje slunce. Míjíme zazimované staré parníky sloužící městu Drážďany. Nádherně zrekonstruované staré stroje. Jeden prý jezdí i s parním strojem vyrobeným v Čechách. Škoda, že je zima a stroje kotví u břehu, byly by to hezké fotky. Bílý dým z komínů, lodě a řeka. Snad příště. Dostávám se ke škrabání brambor. K obědu je řízek. Kvalitu oškrabaných brambor nikdo nekritizuje. Znovu prší. V podvečer nás míjí malá plachetnice s českou vlajkou. Vousatý kormidelník na nás křičí, že míří do severního moře. Přejeme šťastnou cestu, ale příliš nechápu. V zimě k severnímu moři? Kotvíme v devět hodin večer. Dvacátý devátý kilometr u Fogelgesan. Zítra budeme v Děčíně. Nebude-li mlha.

Konečně doma

Vyjíždíme jako obvykle. Je šest ráno 21.listopadu a po mlze ani vidu. Kolem desáté jsme na hranicích. Přijíždí traktor s celníkem. Rychlá prohlídka, razítko s lodí do pasu. Konečně jsme v Čechách. Pomalu dojíždíme k přístavišti a odvazujeme vany s Riem. Loučíme se s posádkou a míříme proti proudu dál do Děčína. V poledne jsme na kotvách. Posádka pečlivě prohlíží loď. Otevírají se přede mnou tajemné dveře kryjící koleso na zádi. Ocelové lopatky pohánějící loď jsou dnes v pořádku.

Co bude dál? Beskydy dotankují naftu, Jirka dojede na nákup a zítra se odjíždí pro další loď. Tentokrát až do Hamburku.

Loučení

Trochu mne mrzí, že se nemohu vydat s nimi na další cestu. Strávil jsem na palubě týden, ale pevná půda pod nohama mi ani moc nechyběla. Beskydy tedy vyrazí na další cestu a nikdo neví, jestli není poslední. Práce moc není a režie a údržba Beskyd není nejlevnější. Zatím posádka věří, že se blýskne na lepší časy. Věří tomu nájemce lodi, kapitán Láďa Weinlich i majitel lodi, společnost EVD.

Pokud někdy pojedete podél Labe mezi Ústím nad Labem a Děčínem, rozhlédněte se po hladině. Třeba uvidíte starší loď s podivně klapajícím kolesem na zádi. Loď, která je na našich řekách poslední.

Na závěr

Že jsem do Hamburku nejel, jsem litoval pouhé čtyři dny. Začalo mrznout a z telefonu jsme se dozvěděl, že Beskydy spolu s přepravovanou lodí zamrzly. Na Vánoce zůstaly i s posádkami v přístavu a stihly se vrátit až těsně po Silvestru.

Jaká je budoucnost plavby na Labi?

Plavba po Labi má hodně dlouhou minulost. Archeologové stále nacházejí nové a nové důkazy v polabských náplavech. Nejen důkazy o místním životě rybářů a jejich plavidlech, ale i o dálkových plavbách z doby více jak 2 000 let před naším letopočtem. Záznamy jsou nejen o plavbách na vorech, ale i na prvních lodích z dlabaných kmenů. Přesto největšího rozmachu se labská vodní doprava dočkala až v 16. století.

Kromě vorů se na řekách plaví i různé druhy lodí se zbožím. Objevují se velké, více jak 14 metrů dlouhé lodě s nákladem až 16 tun. Později dokonce dvacetimetrové lodě s nosností ke 30 tunám. Dále se na řece objevují lodě s vysoko zvednutými konci dna nad hladinu a čluny s rovným dnem a boky sbíhajícími se šikmé dubové vazy. Oba typy měli tím i rozdílné jízdní vlastnosti. Zatímco čluny rozhrnovaly vodu do stran a měly tak lepší směrovou stabilitu, cíle se lépe ovládaly při plavbě po proudu i snad lépe plachtily. Navíc cíle se využívaly především pro jednu plavbu. V cíli se loď prodala buď na palivové dříví či na nákladnější úpravu některému rejdařství. Po proudu se lodě pohybovaly samotíží, nebo s využitím plachet. Proti proudu to bylo samozřejmě obtížnější. V mírném proudu přišla ke slovu plachta, ale čím byl proud silnější, tím větší se problém jízdy stával. Tahání lodí posádkami a dalšími pomocníky pomohly řešit vlečné stezky pro koně. O dřině jak lidských tzv. „pomáhačů“ i koní, není třeba mluvit.

Velkou přeměnu přinesl až parní stroj v 19. století. Proudem Labe byl natažen do nejtěžších úseků řetěz s velikými oky. Na tento řetěz se napojovaly řetězové remorkéry. Plavba proti proudu byla doprovázena typickým klapáním ozubení o oka řetězu. Ovšem každé zapojení a vypojení z řetězu znamenalo práci pro kováře. Nahřát, oko otevřít a zase zakovat. I přes tyto pracné úkony byly řetězové remorkéry používány až do začátku 20. století.

Úprava toku umožnila použití větších lodí a potřeba větší tonáže vedla k úpravám toku. Na řece se začaly objevovat nákladní rychloparníky i parní lodě vlekoucí za sebou kormidlované nákladní čluny. Provoz na řece se stal velkým samostatným odvětvím. Ještě v sedmdesátých letech nebyl problém vidět na Labi až jedenáct lodí v jediném soulodí. Pára vydržela až do sedmdesátých let. Uhlí nahradil mazut, ale postupně páru nahradily naftové motory.

Jak to bude dál s lodní dopravou v Čechách je velká neznámá. Na rozdíl od nás, se ve zbytku Evropy staví nové kanály, upravují lodní cesty. Možná, až si i naši podnikatelé uvědomí, že lodní doprava je až desetkrát levnější než automobilová, čtyřikrát než železniční, vrátí se na naše řeky i lodní doprava.