Hodiny, hodinky a hodináři

Když čas měřily sloupy...

O měření času se pokoušeli už Sumerové zhruba před pěti tisíci lety, ale výsledky se nedochovaly. Staří Egypťané v době asi okolo roku 3500 př. n. l. už dělili den na části podobné našim hodinám. Používali k tomu sluneční hodiny. Stín vysokých štíhlých čtverhranných sloupů dělil den v poledne na dvě části. Obelisky také pomáhaly určit nejdelší a nejkratší dny v roce podle délky poledního stínu. Později byly přidány další znaky, podle nichž a vrženého stínu se dělil den na menší části.

 

V roce 730 př. n. l. nechal judský král Pachas postavit velké sluneční hodiny, které na rozdíl od dosavadních měly tyč umístěnou paralelně k zemské ose.

První přenosné hodiny vznikly v Egyptě okolo roku 1500 př. n. l. a umožňovaly dělit den na deset "slunečních hodin", a dále jednu při východu a jednu při západu slunce. Tyč vrhající stín měla pět značek a vždy v poledne se otáčela.

Další verzí hodin byla polokoule nebo prohlubeň kulatého tvaru vytesaná do kamene s centrálním vertikálním ukazatelem a sérií čar namalovaných v prohlubni, které umožňovaly určovat čas v různých ročních obdobích. Tento typ pomůcky pro měření času pochází zhruba z roku 300 př. n. l.

V roce 30 př. n. l. se podle Vitruvia používalo v Řecku, na Blízkém východě a v Itálii třináct různých typů ciferníků slunečních hodin.

Vodní hodiny

Po slunečních hodinách a také souběžně s nimi se objevují hodiny vodní. Také jejich historie je velmi dlouhá. Jedny z nejstarších byly nalezeny v Egyptě v Amenhotepově hrobce. Tento faraon byl pohřben kolem roku 1500 př. n. l.

Řeckou variantou vodních hodin byla Klepsydra vynalezená kolem roku 522 př. n. l. Používala se k vyměřování času řečníků u soudu, aby obě strany měly zajištěny stejnou dobu k argumentaci. Klepsydra byla v podstatě násoska nahoře i dole opatřená malým otvorem. Ponořovala se do vody v dolní nádobě, dokud se nenaplnila. Z naplněné násosky pak zvolna odkapávala voda a znaménka na násosce odměřovala čas. Doba výtoku sloužila k měření času nejen řečníkům u soudu, ale i v domácnostech a lékaři ji používali k měření tepu.

 

Velice přesné vodní hodiny zhotovil kolem roku 250 př. n. l. Ktesibios z Alexandrie, řecký fyzik a vynálezce.

Srdcem hodin byla opět již zmíněná násoska (klepsydra) s otvorem vypracovaným co nejpřesněji. Proto byl vyvrtán v zlatém plíšku či v drahokamu. Voda jím protékala pravidelně a stejnoměrně a v nádrži pod násoskou zvedala plovák, který zvedal ozubenou tyč mířící vertikálně vzhůru, jež zapadala do soukolí. To pohybovalo sloupem, na jehož obvodu bylo svisle vyznačeno dvakrát 12 hodin.

Některé vodní hodiny měly připojené zvonky nebo gongy či domečky, u nichž voda otevírala dvířka, z nichž vyšla panenka nebo panáček.

Su Sung

Vodní hodiny prožívaly v letech 200 až 1300 n. l. velký rozkvět v Číně. Byly na ně napojovány nejrůznější mechanismy znázorňující pohyb nebeských těles. Jedny z nejsložitějších vodních hodin stvořil Su Sung v roce 1088. Jejich výška přesahovala devět metrů a hodiny ukazovaly běžný čas, pohyb nebeských těles a podobně jako dnešní orloje měly dvířka, v nichž se v určitých intervalech objevovaly sošky, které zvonily na zvonky nebo udeřily do gongu či měly v rukou tabulku ukazující, jaký je čas.

 

Další vývoj hodin

Vodní hodiny nebyly praktické. Jakákoli změna jejich polohy narušila proudění vody a měření bylo nepřesné. Sluneční hodiny byly zcela nepoužitelné, když při zatažené obloze nebylo možno využít sluneční paprsky. Lidé proto začali vymýšlet jiné způsoby a techniky měření času. Kromě přesýpacích hodin se objevují i první hodiny mechanické.

Sestavil je kolem roku 850 Pacificus, kněz žijící v italské Veroně. Pohánělo je závaží a měly ozubené kolo. To však nebylo v hodinovém mechanismu novinkou, použil ho ve vodních hodinách už zmíněný Řek Ktesibios. Rovněž v hlavní athénské Věži větrů sloužily vodní hodiny s převodem pomocí ozubeného kola. Pacificus použil jiný pohon. Jeho stroj uvádělo do pohybu zvolna klesající závaží. Pohyb závaží na provaze se však zrychloval a hodiny proto nepracovaly přesně. Řešení přinesl až objev hodinové západky (kroku) známé od konce třináctého století.

Z devátého století se datují svícové hodiny anglického krále. Byly velmi jednoduché. Měřidlem se staly dlouhé válcové svíce opatřené časovými znaménky, které se od hodiny k hodině zkracovaly o jeden vyznačený interval.

Vynález bicích hodin bývá kladen už do jedenáctého století. Byly však velmi vzácné a odbíjely jen určitou pevně stanovenou hodinu.

Ve třináctém století se začínají objevovat věžní hodiny. Nejstarší na věži katedrály v britském Exteru jsou z roku 1284. O čtyři roky později byly instalovány bicí hodiny na londýnské Westminster Hall.

Když hodiny začaly tikat

Nové mechanické hodiny měly podstatně složitější konstrukci než první stroje se zubatým kolem. Stále je sice pohánělo závaží zavěšené na provaze, ale neurčovalo už bezprostředně jejich rychlost. Tu zbrzďovala západka (krok), která v pravidelných intervalech uvolňovala tah závaží a celý mechanismus se pohyboval ve skocích. Hodiny začaly tikat.

 

V Čechách se objevují první takové hodiny za vlády Karla IV a poté v roce 1410 vznikly hodiny na Staroměstské radnici (tvůrce Mikuláš z Kadaně), které se staly základem slavného orloje.

V letech 1550 až 1650 se hodiny vyráběly především v Norimberku a v Augsburgu a také v Blois, v Ženevě a v Londýně. Největší poptávka byla po augsburských hodinách.

Kapesní hodinky

V letech 1500 až 1510 zámečník Peter Henlein z Norimberka nahradil těžká závaží pružinovým systémem a tak otevřel cestu k vývoji malých hodinek. V roce 1505 sestrojil tak malé hodinky, že je bylo možno nosit v kapse. Začalo se jim proto říkat "kapesní" a byly zabudovány do pouzdra. Zpočátku byly značně nepřesné, protože tak, jak se natažené pero pomalu roztáčelo, zpomaloval se i chod hodinek. Henleinovy hodinky odbíjely každou hodinu a na jedno natažení pera šly asi čtyřicet hodin.

 

Roku 1656 vynalezl holandský fyzik a matematik Christiaan Huygens kyvadlové hodiny jinak zvané pendlovky. Občas bývá tento vynález připisován Galileu Galileovi, který se sice kyvadlovým pohybem a možnostmi jeho využití zabýval už v roce 1582, ale hodiny na tomto principu byly sestrojeny až po jeho smrti.

Od druhé poloviny šestnáctého století začaly hodinky podléhat módě. Získávaly tisíce podob. Staly se doslova kultovním předmětem. Pouzdra kapesních hodinek byla zdobena emailem a zlatem a často na nich byly portréty či krajinomalby. Takové hodinky byly spíše luxusními hračkami. Čas ukazovaly jen přibližně. Čtvrthodinové odchylky za den byly považovány za zcela normální. Mnohem důležitější než přesné měření času byl symbolický charakter, který hodiny a hodinky měly. "Tempus fugit", čas plyne, či další obdobné metafory byly často citovány na umělecky cizelovaných víčkách hodinek.

 

Nové vynálezy

K větší přesnosti kapesních hodinek pomohla geniální myšlenka již zmíněného Christiaana Huygense, který v roce 1657 přidal do hodinek soustavu setrvačníku a pružiny. Ta je, spolu s dalšími vylepšeními o kterých se píše níže, dodnes používána v některých typech švýcarských ručně vyráběných náramkových hodinek. To umožnilo, aby hodinky pracovaly s přesností v rozmezí deseti minut za den.

Souběžně docházelo k dalším vynálezům. V roce 1671 William Clement sestrojil v Londýně kotvovou brzdičku do kodin. V roce 1721 Angličan George Graham tento systém ještě vylepšil, takže hodiny pracovaly s přesností jedné vteřiny za den.

V roce 1875 vídeňský hodinář de Löhr sestrojil automatické kapesní hodinky, jejichž pero se natahovalo pohybem člověka, který je nosil. Později se takové hodinky vyráběly jako náramkové a užívaly se běžně až do doby, kdy se objevily krystalem řízené elektronické hodinky.

Hodiny Quartz

V roce 1929 vynalezl americký hodinář Warren Alvin Marrison v New Jersey křemenné hodiny (křemen - quartz). Vycházel z výsledků francouzských fyziků Pierra a Paula Jacquese Curie, kteří v roce 1880 objevili piezoelektrický jev. Zjistili, že některé krystaly kmitají určitým kmitočtem, když se na jejich dvě proti sobě ležící plochy vloží kovové elektrody a zavede střídavé napětí. Marrison použil výbrusu z krystalu křemene a použil ho k výrobě oscilátoru do hodin, které dosahují vysoké přesnosti.

Na základě piezoelektrických vlastností quartzových krystalů fungují hodinky Quartz. Jde o hodinky velmi přesné, které v tomto směru mohou být předstiženy pouze atomovými hodinami.

 

Prvním prototypem quartzových hodinek byly hodinky Beta 12 v roce 1967. Na trh přišly první hodinky tohoto typu v roce 1971. Výroba hodinek založených na technologii Quartz se rozvinula v Hongkongu, Číně, Indii a hlavně v Japonsku, kde se jich ročně vyrábí kolem půl miliardy. Více než polovina z tohoto množství v továrnách Citizen, jejichž výroba představuje přibližně dvaadvacet procent světové hodinářské produkce.

Atomové hodiny

Roku 1946 vynalezl americký fyzik Willard Frank Libby atomové hodiny. Hodiny pracují na základě kmitů atomů cesia a v současné době jsou to nejpřesnější hodiny na světě. Jejich odchylka představuje méně než jednu sekundu za 300 000 let.

Bateriové náramkové hodinky

Vznikly v roce 1957 a vyvinula je firma Hamilton. Byly napájeny proudem z malých knoflíkových baterií. Pracují s miniaturní krokovou soustavou, která nepřetržitě posouvá vteřinovou ručičku. Minutové a hodinové ručičky se pohybují obvyklým soustrojím ozubených koleček.

Švýcarsko, velmoc ve výrobě hodinek

Světovou velmocí ve výrobě hodinek bylo a je bezesporu Švýcarsko. Značka "Swiss made" na cifernících je zárukou nejvyšší kvality. První cech hodinářů vznikl v Ženevě roku 1601 a v následujících dvou staletích v tomto oboru začala pracovat více než čtvrtina obyvatel ženevského kantonu. Koncem osmnáctého století se tu podle historických záznamů vyrábělo kolem padesáti tisíc hodinek ročně.

Le Locle

Špičková hodinářská výroba se soustřeďuje v hornaté oblasti na severozápadě Švýcarska. Začátkem sedmnáctého století se zde pouhé dva kilometry od francouzských hranic ve vesnici Le Locle usadil Daniel Jeanrichard. Otevřel zde první hodinářskou dílnu, v níž pracovalo jeho sedm dětí a několik učňů. Jeanrichard je legendární postavou. Zaměstnal postupně obyvatele vesnice Le Locle a přilehlých samot, kteří pro něj pracovali během dlouhých zim, kdy všechno zapadalo sněhem.

 

I tady panovala stejná organizace jako v ženevském kantonu. Součástky se vyráběly porůznu a hodinky se kompletovaly v dílně u Jeanricharda.

Situace se změnila v roce 1865. Doslova na zelené louce vyrostla v Le Locle továrna Billodes, ve které se začaly vyrábět všechny součástky do hodinek, a ty se v ní i kompletovaly. Krátce poté v roce 1886 tu vznikla i nejslavnější hodinářská škola na světě, která funguje dodnes, i když v nové budově.

Rozličné tvary

Hodinky rozličných tvarů začaly vznikat na počátku dvacátého století. První model hodinek prodlouženého tvaru byl vytvořen roku 1912 u firmy Vacheron Constantin. O šest let později začal vytvářet netradiční tvary Cartier. Dokonale kulaté hodinky přestaly být v módě. Následovalo období fantazie. Hodinky ve tvaru lichoběžníku, trojúhelníku či srdce, hodinky vyklenuté nebo zaoblené. Dokonce velmi zvláštní druhy jako by slisované kamionem, jako například model Crash Watch firmy Cartier.

Poptávka po drahých, krásných, originálních a jedinečných hodinkách stále roste. Mají vynikající technické parametry, ale jsou i módním a mnohdy luxusním doplňkem, který vypovídá o vkusu a životním stylu svého majitele.

 

Velký význam přikládají znalci té "správné" značce. Jednou z nejslavnějších je Patek Philippe. Tato firma po léta zůstává u roční výroby pouhých dvaceti tisíc kusů hodinek, které mají zcela výjimečný design a jsou nejen velmi přesné, ale zároveň jsou exkluzivními šperky.

Firmy Brequet, Audemars Piquet nebo Blancpain vyrábějí dokonce jen po osmi tisících kusů hodinek ročně.

Richemont a Rolex

Společnost Richemont, do níž dnes patří značky Cartier, Vacheron Constantin, Piaget, Baume et Mercier, Officine Panerai, Dunhill, Montblanc, Jaeger-LeCoultre, IWC a Lange & Söhne vede, pokud jde o roční obrat prodeje.

 

V kvalitě si však už pětasedmdesát let udržuje bezpečně první místo firma Rolex. Její výrobky jsou velmi spolehlivé a výběr široký. U hodinek Rolex existují tři tisíce různých možných kombinací barev, druhů ciferníků a náramků. Zakladatelem značky byl roku 1908 Hans Wildorf. Už roku 1926 se Rolex stal legendou díky jedinečnému výrobku, který byl pojmenován Oyster (anglicky ústřice). Silnou stránkou firmy je absolutní vodotěsnost hodinek a také vynikající služby zákazníkům, kteří si hodinky Rolex zakoupí.

Nová tvář a funkce hodinek

Stejně jako existují milovníci automobilů, kteří jsou ochotni za nový model nebo naopak za veterána zaplatit jmění, existují i milovníci perfektních hodinek.

Ty dostávají stále nové funkce. Nejen ukazují čas, ale některé slouží i jako digitální adresář, zápisník, jsou schopny na dálku zapnout videorekordér, fungují ve vodě až do hloubek více než osm tisíc metrů, modely pro piloty mají některé navigační funkce a existují i hodinky, které vám mohou zachránit život. Zavalí-li vás lavina, vysílají pomocí zabudované rádiové antény signály po celých osmadvacet dní, aby vás záchranáři mohli najít.

 

Švýcarská firma Swatch se proslavila veselými ciferníky. Ve snaze o originalitu šla dokonce tak daleko, že na některých "veselých cifernících" jsou přeházené číslice. Hodinky Swatch jsou žádané hlavně na amerických trzích. Mimochodem v USA se hodinky vůbec nevyrábějí stejně jako ve Velké Británii.

A pak jsou zde samozřejmě hodinky, které jsou nejen přesné, ale jsou i krásnými šperky. Módním hitem dneška jsou diamanty používané k jejich výzdobě. Nejen u hodinek platinových nebo z bílého zlata, ale stále častěji zdůrazňují i krásu oceli. Posledním poněkud neobvyklým výkřikem módy jsou diamanty používané na hodinkách v kombinaci a umělou hmotou či kaučukem. Po módě černých diamantů se začínají objevovat na hodinkách diamanty všech barev, například barvy koňaku.