Pozvali nás na golf. Shanfield je malá vesnička nacházející se kousek od hranic se Slovenskem.
5.00 hodin zvoní budík, vstávat, hurá, jede se na golf. Ke golfu patří i ranní vstávání, abychom stihli zahájení turnaje, většinou kolem osmé hodiny ranní. Pokud nemáme k dispozici startovní listinu, tak ani netušíme, v kolik jdeme na start, a víme jen, v kolik hodin je turnaj zahájen.
V 8 h musíme být v Shanfieldu, což je někde za Malackami. Dostala jsem e-mailem orientační mapku, tak tuším, že to bude od Malacek přibližně 60 km nějakých céčkových silnic.
Rychle vzít na sebe
golfový vohoz, triko s límečkem a knoflíčky, nějaké dlouhé kalhoty
(je 5° C nad nulou), golfový svetr, golfovou nepromokavou bundu. Do
bagu nacpat nepromokavé kalhoty a boty, náhradní boty s ponožkami a
rezervní oblečení do kufru od auta.
Leje jako z konve, zima, 5.30 hodin, sedáme do auta celí ztuhlí a rozespalí. Stále si opakuji otřepanou větu: „Není špatného počasí, ale jen špatně oblečeného golfisty.“
Vyrážíme ze západního okraje Prahy směr brněnská dálnice. Rychle kontroluji připravenost posádky druhého vozu vyjíždějícího z centra města. Hlásí, že jsou již 80 km od Prahy.
Cesta ubíhá dobře, protože zbytek národa ještě spí. Je sobota ráno, kdo by vstával. Někde za Brnem nás míjí černé ferrari, asi jede také do Shanfieldu. Hranici mezi naší a bratrskou Slovenskou republikou projíždíme za asistenčního mávnutí celníka hladce bez zastavení. Druhá posádka hlásí, že je asi 10 km za hranicemi a prokousává se provazy vody k hranicím mezi Slovenskou republikou a Rakouskem. Domlouváme se, že je asi za chvíli dojedeme. Odbočíme na Malacky a za nimi nás vedou ukazatele na přechod.
Na miniaturním přechodu přichází celník a já ho po letmém pohledu familiárně zdravím: „Guten tag.“
Celník štěkne slovensky: „Prosím?“
Aha, nevšimla jsem si uniformy.
Bere do rukou naše pasy a odchází od auta. Je 7.45 hodin a stále nevíme, kde je Shanfield. Volám na něj v dobré víře a postižena naivitou mně vlastní: „Prosím vás, za 15 minut startujeme, můžete to nějak zrychlit?“ Připojuji úsměv, ale zbytečně.
Vrací se a lustruje celé vozidlo.
Pak zase odchází s pasy a my pokorně čekáme. Nemá nás asi rád? Proč? Protože jsme Češi, nebo protože máme nové audi? Bane, s námi to nemá nic společného. Ráno se pohádal s manželkou.
Propouští nás a my po dvaceti metrech najíždíme na pontonový přívoz spojující oba státy. Převozník chce 100 slovenských korun. Připadám si jak Alenka v říši divů. Jsme mezi dvěma hranicemi, kde dělí polní cestu nějaký potok, a abychom se dostali na druhou stranu, chce po nás měnu, kterou vůbec nemám. Náhle můj spolucestující, řidič a soudruh ve vozidle vytahuje kýženou bankovku. Kdo předvídá, vede.
Shanfield, malebná rakouská vesnička, a hned vedle je krásný golfový areál. Vítají nás slovenské hostesky s welcome drinkem, fasujeme score karts (karty, kam se v průběhu hry zapisují výsledky). Startujeme za dvě hodiny. Dáme si snídani, kávu a čekáme na druhou posádku. Dorazili, matláci. Číšníci mluví lámanou slovenštinou a při křížovém výslechu přiznávají, že se řeč naučili kvůli hojné slovenské klientele.
Na turnaj nastupujeme v plné zbroji. Stále prší, je zima. Čeká nás krásné osmnáctijamkové členité hřiště. Nejsme ani schopni hodnotit, jaké hřiště je. Bojujeme nejen s povrchem, ale i s počasím. Občas se k dešti přidává i silný ledový vítr. Na několika jamkách jsme odložili bundy, protože nepršelo, abychom je po chvíli zase chvatně oblékali.
Po pěti hodinách hry se celí promáčení jdeme zkulturnit, najíst a čekáme na výsledky.
Náš flait (skupina hráčů, hrající pohromadě v počtu 1 až 4) byl super úspěšný. Vyhráli jsme všechny kategorie a ještě jsme měli ve flaitu absolutního vítěze turnaje.
Posbíráme poháry, věcné ceny a pugety květin a vyrážíme na Prahu. Je 17 hodin a máme za sebou aktivní odpočinkový den. Modlíme se, abychom nezůstali ležet v posteli se zápalem plic a těšíme se do ní.
Víme, že příště bude hezky a když ne, tak se zas dobře oblékneme.
