Kšeft moudrých duchů

Kryštofu Kolumbovi je sice tradičně přičítáno kromě objevení Ameriky i objevení tabáku, berme však alespoň to druhé z jeho „prvenství" s rezervou.

Kryštofu Kolumbovi je sice tradičně přičítáno kromě objevení Ameriky i objevení tabáku, berme však alespoň to druhé z jeho

„prvenství" s rezervou. Američtí Indiáni , alespoň ti žijící na území, které se rozkládá severně od Panamské úžiny, pochopitelně kouřili, šňupali i žvýkali tabák dávno přede ním. Dokonce jej považovali za posvátnou věc - kouřilo se při slavnostních příležitostech a hlavně pak při obřadech. Tabákový dým stoupal k nebesům, aby jeho vůně potěšila dobré duchy nebo naopak zahnala či udobřila duchy zlé, byl dechem motlitby, prostředkem komunikace s nadpozemským světem. Bylo však třeba "přirozených dispozic" bílého muže, aby se z tabáku stal jeden z nejvýnosnějších artiklů...

Kuba, pravlast doutníků a tabáku vůbec, počátek 16. století. Kolumbus ani jeho syn Diego ještě nepředpokládají, že by se s tabákem dalo dobře obchodovat, tuší to však námořníci, kteří si tuto surovinu oblíbili a čile s ní kupčí, přinejmenším mezi sebou. Španělští mocní tu nejvýhodnější dobu, kdy mohli vzít do rukou kontrolu nad obchodem, propásli řešením dilematu, jak se k tabáku postavit, a další tři století se snažili svou chybu napravit.

Obchod s vyhledávanou surovinou byl tedy nekontrolovaný a brzy se do něj zapojili piráti a podvodníci. Ilegálně tak s tabákem obchodovali Angličané, Francouzi, Kubánci, Mexičané, obyvatelé okolních Karibských ostrovů a dokonce i mnoho otroků.

Havana se tehdy stala nejen obchodním, ale i kuřáckým centrem. Velké množství námořníků, čekajících celé měsíce na vytvoření španělské flotily, lodě připlouvající ze všech koutů Ameriky - z Kartagena, Nombre de Dios, Portobella, Věra Cruz, Campeche či Saň Dominga, dělníci a úředníci pracující pro celnici, kde se inventarizovalo vyvážené zboží... Tento čilý ruch si brzy vyžádal stavbu pevností a pak i celého nového města. Zlato a stříbro přivážené z Ameriky se skladovalo u celní budovy, zatímco posádky, čítající tisíce lidí, trávily volný čas hospodskou zábavou.

01.jpg

O havanských hospodách se vyprávělo i v Evropě. Vlastnily je především černošky, jež sem Španělé přivezli z Afriky spolu s otroky, kteří budovali pevnosti a zakládali pole na cukrovou třtinu. Tyto majitelky hospod pochopitelně kromě kořalek prodávaly i kuřivo - jakkoli tenkrát námořníci ještě přesně nevěděli, jak s ním naložit, a tak různě experimentovali: střídavě ho žvýkali, šňupali a kouřili.

Tabák se dal koupit ve velkém množství a za rozumnou cenu, což samozřejmě neušlo podnikavcům. Hlavní dodavatelé tabákových listů, Indiáni, uměli tuto surovinu také konzervovat, a tak mohla být skladována či převážena i několik týdnů. Ve španělské Seville už na ni čekali další zpracovatelé... Až v padesátých letech 16. století Španělé konečně pochopili, že na prodeji tabáku vydělává někdo jiný než oni.

Do té doby nebylo veřejné obchodování s tabákovými listy trestné. První omezení obsahuje až výnos z roku 1557, který je namířen hlavně proti prodeji kuřiva v krčmách provozovaných černoškami. Pod trestem padesáti ran bičem jim bylo zakázáno mít zájezdní hostince nebo hospody a prodávat víno a tabák. Byl to výjimečně tvrdý trest, zprvu namířený hlavně proti Afričanům, později však rozšířený i na bělochy.

Španělé se tedy vzpamatovali a počínaje polovinou šestnáctého století získali na Kubě privilegium na prodej tabáku. Založili první obchodní monopol, který byl ovšem bezbranný vůči pašerákům a podloudným obchodníkům. A těm se nakonec podařilo vyvézt semena rostliny. Jejímu pěstování v Evropě už nic nezabránilo.

Tabák dobývá svět

Neuvěřitelná expanze tabáku nezasáhla jen Evropu. Nicotiana tabacum se brzy začala pěstovat v Číně, kam ji přivezli Španělé z Filipín, a díky portugalským obchodníkům a misionářům i v Indii, IndoČíně a na Jávě. Tabák se spolu s portugalskými obchodníky dostal také do Japonska, do Turecka jej zavezli španělští námořníci. Jeho pěstování se velmi rozšířilo i v samotné Americe. Ve Virginii vznikly velké plantáže, na nichž pracovaly tisíce otroků, dovezených z Afriky jen za tímto účelem.

Zatímco po celé 16. století tabák pomalu, ale jistě dobýval Evropu i Asii, na Kubě, v tabákovém centru, došlo ke svízelné situaci, na které se podepsaly především obavy španělských koloni-zátorů z černých bchodníků. V roce 1606 Španělé ze strachu před pašeráky obchodování s tabákem dokonce zcela zakázali, a když byl zákaz po osmi letech zrušen, celá úroda se musela posílat přímo do Sevilly. Za neuposlechnutí hrozil trest smrti. Zatímco třeba virginský tabák byl tehdy snadno dostupný, kubánský se stal velkou vzácností, již si mohli dovolit jen bohatí znalci.

Španělský monopol byl vážně ohrožen, a přesto, nebo snad právě proto se na počátku 17. století udal malý zázrak: Nicotiana tabacum se na mezinárodním trhu stala nejžádanějším artiklem. Jestliže byl na konci šestnáctého století tabák v Evropě vzácným hostem, o sto let později se zařadil mezi nejrozšířenější rostliny na naší planetě. V požehnaném 17. věku, který lze bez nadsázky nazvat stoletím tabákového dýmu, se původem americká rostlina usadila v Evropě natrvalo.

Historikové popisují, že se po celém starém kontinentu rozmohl kult kouření a všeho, co s ním souvisí. Vyráběly se dýmky, bohatě zdobené ornamenty, váčky na tabák a nástroje na jeho pěchování. Každý evropský národ si tabák přivlastnil po svém a začal si budovat i svou vlastní kulturu kouření: Například Francouzi si potrpěli na pomalované tabatěrky na šňupací tabák, v Holandsku vznikly první obrazy znázorňující kuřáky dýmek...

V následujícím století se Španělsko rozhodlo vzkřísit svou pověst země vlastnící tabákový monopol. Bourbonská dynastie zavedla přísné reformy, na jejichž základě se upravil systém obchodování tak, aby Španělé získávali z Ameriky ještě větší výnosy. Roku 1717 vyhlásil monarcha tabák za královský monopol a za dalších třináct let byla založena Havanská královská společnost, která měla za úkol dolížet na dodávky od kubánských pěstitelů a vybírat celní poplatky. Veškerý tabák se z Kuby exportoval přímo do královských továren v Seville, kde také vznikl prototyp doutníku. Takového doutníku, jaký známe dnes. Teprve později se vrátí do své pravlasti, na Kubu, a proslaví ji po celém světě...

Kubánské zlato

Na Kubě se doutníky jmenovaly od pradávna tabacos. První vyvážené doutníky pojmenovávali většinou podle jejich tvarů. Concha se například podobala spirálovitému měkkýši, Panatela byla pojmenována po malé mořské houbě. Měla hladký povrch, tvar dutinky a byla stáčena směrem do středu.

Svou historickou kapitolu napsaly i zavíjené doutníky Cabaňas nejrůznějších tvarů a rozměrů, kterým pak v roce 1851 na Velké výstavě v Londýně byla udělena zlatá medaile. Pár těchto doutníků ještě najdete v muzeu, pečlivě uchovávané pod sklem. Zajímavé bylo, že značka Cabaňas obnášela slavnou sérii deseti doutníků, které

byly řazeny podle rozměrů - nejširší se jmenovaly Napoleones, Escepcionales...

Také doutníky vyvážené do Spojených států korespondovaly s dějinami této země. Jmenovaly se například Washington, Empire City nebo Knickerbocker. Američané se po svém zvyku hned chopili bombastické reklamy, a tak z té doby známe fantastická oznámení, která tehdy visela v New Orleansu. Například P. Guma, sídlící na rohu Kanálu a Tchoupitoulas, oznamoval, že dvoustěžňové plachetnice zvané

brigy pánů Stevense a Tullulaha dovezou doutníky přímo z Havany v počtu 375 000. Jedním z důvodů k tak velkým lodním zásilkám byly tehdy vysoké dovozní taxy. Když se čekalo jejích zvýšení, rychle se zvyšoval i objem zboží.

Španělské ústupky

V roce 1762 se Angličané zmocnili Havany a okupovali ji. Za deset měsíců pak provedli výměnný obchod a vrátili Havanu Španělům - ovšem dostali za ni Floridu. V roce 1763 tedy doutníky cestovaly do Anglie a Ameriky místo do Španělska. Jak píší historické knihy, nejtěžší ztrátou pro španělské úředníky, kteří byli posláni domů, bylo to, že přišli o své oblíbené doutníky. Nezbylo, než jim je přímo z Havany posílat...

I když se hlavní město Kuby po deseti měsících vrátilo do španělských rukou, už nikdy nad sebou nemělo tak pevnou ruku. V osmnáctém století se tak zvýšil počet lodí, které sem přijížděly, ze šesti až na dvě stě za rok. Navíc tak kolem deseti tisíc lodí kotvilo ještě mimo přístav. Tím se také rozšířila sláva havanských doutníků -začaly se kouřit na celém světě.

Za pozornost stojí ještě jedna historická souvislost: Téměř všichni farmáři na Kubě totiž pocházeli z Kanárských ostrovů. V roce 1763, kdy byla Havana vrácena Španělsku, neodvezli Španělé osadníky zpět do jejich vlasti, a ti se tedy usídlili v okolí hlavního města Kuby. A právě tabák byl plodinou, kterou šikovní farmáři z Kanárských ostrovů uměli pěstovat.

Kubánská elita byla v té době složena z několika nejvýše postavených Španělů a Kubánců, žijících „po evropsku". Později se k nim připojili právě drobní farmáři z okolí Havany, kteří pěstovali tabák nebo jiné plodiny, dělníci pracující pro tabákový monopol a také dělníci zaměstnaní v loďařském průmyslu. Tato nová společnost, která se na Kubě vytvořila, měla pochopitelně eminentní zájem na ekonomické prosperitě. V té době patřili k nejvyšší honoraci bratři Arosteguiové. Jeden z nich byl prezidentem tabákového monopolu a 'druhý velel místnímu jezdeckému pluku v Havaně. Obzvlášť „Tabákový prezident" byl velice majetný a ze svého prostorného domu přímo sledoval lodi, které byly nakládány do Špěnělska.

Přesto podvody jen kvetly. Historik Garcia shromáždil lodní zprávy z osmnáctého století, které ukazují, že na lodích bylo přepravováno víc tabáku, než bylo nahlášeno. Například v roce 1746 byla kvóta tabáku, jež měla být odeslána, 33 913 liber, ale na lodi směřující ke Kanárským ostrovům bylo naloženo téměř o tři tisíce liber víc. Dokazuje to, že velká část nákladu nikdy nedorazila na místo určení - do Sevilly a z Kanárských ostrovů byla přepravena do Francie, Německa a Anglie.

Monopol byl v celém světě znám svým zkorumpovaným hospodařením, až se to doneslo i k samotnému španělskému králi. Na přelomu 17. a 18. století si objednal oficiální zprávu, která odhalila, jak havanský monopol zneužíval své pravomoci. A od té doby pomalu zanikal.

Ale už předtím, v průběhu sta let jeho existence, se proti němu čile bojovalo. Třeba v roce 1716 se pěstitelé vzbouřili proti inspektorovi, který přišel stanovit ceny za jejich úrodu. Rebelovali pak i o pár let později. Odmítli přijmout finanční podmínky a zničili pole těch, kteří je přijali. Kavalerie, která byla vyslána, aby rebelii potlačila, zabila několik farmářů a pověsila je na stromy na vrcholu kopce Jesus dél Monte nad Havanou. Na místě lynčování dnes stojí poutní kostel.

K naprostému zrušení monopolu však nejvíce přispěly napoleonské války. Vojáci z celé Evropy se ve Španělsku naučili kouřit a vytvářeli takovou poptávku na trhu, že ji Španělé nemohli uspokojit. Nakonec pochopili, že nechají-li věcem volný průběh, přispějí k rozmachu ekonomiky. V roce 1825 byla veškerá omezení zrušena.

02.jpgTabák po česku

Také do Čech se tabák dostal už koncem 16. století; byl pokládán za „lékařskou rostlinu", o čemž svědčí Mathiolův herbář vydaný roku 1596 Danielem Adamem z Veleslavína. O dva roky později poslal pán z Proskova saskému kurfiřtovi Augustovi tabákové semeno vyrostlé v Čechách a v průvodním dopise ho popsal jako „indiánskou léčivou rostlinu tabagho". V Evropě se tou dobou už kouřilo a šňupalo na šlechtických dvorech i v obyčejných hospodách, v roce 1605 dokonce vznikla první evropská tabáková plantáž v holandském Amersfoortu. Ze západu se k nám pomalu dostávaly různé kuřácké zvyky: Například žoldnéři, které k nám roku 1620 poslal anglický král na pomoc Fridrichu Falckému, seznamovali české obyvatelstvo s dýmkou.

V našich zemích se pak začal tabák sázet už v druhé polovině 17. století, tedy o století dříve než brambory.

Během třicetileté války se u nás tabáku příliš nedařilo. Kouřili jen vojáci a umírněně šňupala šlechta. Vše se změnilo až po podepsání Vestfálského míru roku 1648. Vůbec se ale neujalo tak zvané bagování, tedy žvýkání tabáku. Ve starých pramenech zato najdeme výraz „pití tabáku", což souvisí i se starými evropskými výrazy (například tabák trinken, tobacco drinking).

Tabák se pěstoval nejdřív v severních Čechách a nejvýchodnějším místem, kam pronikl, bylo Týniště nad Orlicí (také Tabákové Týniště). Dostal se sem s italským pěstitelem de Castellem. Úporný byl rytmistr Theobalt, o němž je známo, že žádal několikrát o privilegium prodávat tabák. Zřejmě této plodině věřil natolik, že se mu to nakonec v roce 1661 podařilo.

Další doklad o tabáku pěstovaném v Čechách obsahuje kupní listina z roku 1668 společnosti pražských kupců, v níž jsou zmiňovány dvě truhlice domácího tabáku i místa, kde byl vypěstován. Zajímavé je, že jedním z pěstitelů byl farář, který svůj tabák prodal za osm krejcarů za libru.

První tabáční patent pak byl vydán v roce 1670. Nařizuje se jím, že tabák v Čechách pěstovaný smí být prodán jen společnosti pražských kupců. V roce 1677 se dozvídáme, že veškerá tabáková produkce je z domácích zdrojů a že už se ze zahraničí tabák nedováží. Tehdy se pěstoval prakticky ve všech českých krajích.

Nejdříve se vyráběly jen tabáky šňupavé a dýmkové. Nejstarší zpracovatelé byli apatykáři, kteří brazilského druhu užívali nejprve k přípravě lektvarů a sirupů, ale později i k výrobě tabáku „šňupavého a kuřlavého". Výrobu pak převzali sami pražští kupci, hlavně přistěhovalci z Vlach a Německa, kteří tu bohatli po třicetileté válce. Manufaktury vznikaly až během 18. století a zpočátku byly v rukou nájemců tabáčního monopolu, později ve správě českých stavů a až v době josefínské se dostaly do státní režie.

Artikl nad zlato

Po ukončení třicetileté války byly v Čechách všechny předpoklady pro pěstování tabáku ve velkém. Kouření bylo sice roku 1657 Českým sněmem zakázáno, v jiných zemích se trestalo také církevní klatbou, mohutnému „bujení této neřesti" však nezabránil ani trest smrti, který byl zaveden v Rusku a Turecku. U nás vystupovali proti kouření a šnupání i knězi z kazatelen, ale nakonec to stejně nebylo nic platné. Český sněm kapituloval, v roce 1664 zákaz zrušil a tento nový zvyk pak využil jako pozoruhodný zdroj příjmů pro zemskou pokladnu.

Také ostatní evropské státy přišly na to, že konzumace tabáku může vydatně naplnit jejich pokladny. Dodnes platí, že kouření a šnupání patří mezi luxusní požitky, na nichž se ovšem podílí i nejnižší společenské vrstvy, a proto je spotřeba tabáku vynikající příležitostí pro zdanění obyvatelstva.

Nejjednodušším způsobem je uvalení cla na dovážený tabák. Pokud se ale vyrábí i doma, je to složitější. Pro stát je pak nejlépe převzít tabák úplně do svých rukou, ve formě monopolu. U nás bylo postihováno sázení tabáku bez povolení, neodvedení celé úrody, míchání špatného tabáku s dobrým či kropení usušeného listu, aby víc vážil (naši předkové byli stejní vykukové jako my). Zákazy a pokuty sice příliš nepomáhaly, ale zanikly až roku 1806, po zapovědí pěstovat tabák v Čechách.

Rakouští císařové mohli v Čechách vybírat clo z dovezeného tabáku na základě „regálu", tedy práva královského. Ostatní práva řešili císařskými patenty. První monopolní císařský patent vydal Leopold roku 1701. V patentech se neužívá slova „monopol", ačkoliv o něj jde v první řadě. Monopol tak připravoval zánik pěstování tabáku v Cechách. K úplnému zapovězení došlo v roce 1806. Český tabák odešel do věčných lovišť, ale důchody z daňového zatížení dováženého tabáku a jeho rostoucí spotřeby se staly jedním z pilířů státního rozpočtu. Stát měl vydatný zdroj příjmu.

Průměrná spotřeba tabáku v Čechách činila v sedmnáctém a osmnáctém století necelý kilogram na hlavu ročně. Jakost při středoevropských přírodních podmínkách prý dosahovala průměrné, spíše nižší úrovně, avšak nenáročným kuřákům to nevadilo. Šikovní kupci dokonce míchali domácí tabák do výborného brazilského, a také z něj vyráběli šňupavý tabák,

který prodávali jako dovezenou sortu pod cizokrajnými jmény.

Kvalita domácího tabáku byla tedy často kritizována i po zásluze, hlavním důvodem ovšem byla snaha získat rakouský monopol a zakázat pěstování v Čechách a Dolních Rakousích, které byly největšími spotřebiteli. Proto také kritika kvality okamžitě ustala, když se tabáční hospodářství dostalo do rukou českých stavů. Ani to nic nemění na skutečnosti, že zřejmě náš tabák kvalitou nevynikal a užíval se proto především k míchání s uherským dýmkovým tabákem.

Dýmkaři a šňupáci

V těchto dobách se tabákový list upravoval jen na tabáky šňupavé a kuřlavé. Dýmkám se u nás nejdřív říkalo „trubičky na tabák" (z anglického pipe-trubka). Z anglického slova vzniklo německé pfeife a naše fajfka.

Čeští kuřáci byli konzervativní

a oblíbili si původní tři druhy úprav kuřlavých tabáků - krájený, předený a šmolkový. Krájený si musel vlastně kuřák připravit sám, řezaný byl hotový výrobek, dal se přímo nacpat do dýmky. Zámožnější šňupáci používali list brazilský, ostatním musel stačit domácí nebo německý tabák. List se tloukl v hmoždířích nebo mlel v ručních mlýncích. Laciný šňupavý tabák z domácích listů se vyráběl málo, což svědčí o tom, že šnupání holdovaly hlavně zámožnější stavy.

Kuřlavý tabák se zase prodával v listech, srovnaný a máčený v „jíše" nebo mořské vodě a zalisovaný, ale i bez úpravy, zelený, jindy svinutý do smotků nebo spřádaný do provazců a zalisovaný. Koncem sedmnáctého století byl u nás k dostání tabák brazilský, norimberský černý, červený předený, anýzový, hanoverský, virginský a kanoster (knastr). Majetnější vrstvy kouřily tabák anýzový a seviliánský v paklíčku. Na počátku 18. století se tento výběr zvýšil ještě o tabák ham burský, magdeburský, uherský a charvátský.

Zajímavý je i rejstřík šňupavých tabáků - mezi nimiž hrál prim rape St.Omer. Jak poeticky ale zní i názvy jako jesuitský s fialkovou vůní nebo rape Clerac či Muscelin...

Po roce 1800 šňupání postupně mizelo a rozšiřovalo se kouření dýmek. V první polovině 19. století se objevil doutník a později i cigáro a cigareta. Začala nová éra kouření!

Doutníkové peripetie

Jak už bylo řečeno, za doutníky mohou Indiáni z Mexika a Střední Ameriky. Ti si jako první balili listy tabáku do podlouhlých tvarů a udivovali tak bělošské osídlence. I slovo cigár vlastně pochází od Mayů. Ti mu říkali síkár, což Španělé přejali a udělali z toho cigarro. Po dobytí Kuby to byli právě oni, kdo exportoval do Evropy první doutníky.

Nezanedbatelné zásluhy ovšem mají i Holanďané, kteří již kolem roku 1610 vytvořili velké centrum doutníkového tabáku v Americe, ve státě Massachusetts. Je zajímavé, že první dovážené doutníky se do Ameriky dostaly až v roce 1762. Britský námořní důstojník L Putnám si z úspěšného působení na Kubě přivezl velké množství doutníků do rodného Connectitutu... Je známo, že za pozdějším boomem doutníků stála žena farmáře Prouta z East Windsoru. Do té doby vyvážel její manžel tabák do Západní Indie, kde z něj balili doutníky a pak je znovu posílali do prodejen v Americe. Farmářka pochopila, že totéž svede i skupina žen z její blízkosti. A tak je zaměstnala, a o sedmdesát let později už bylo v Connectitutu 235 doutníkových továren. Dnes tento stát produkuje nejlepší krycí listy na světě.

Na začátku 19. století měli američtí kuřáci k dispozici tři druhy doutníků. Byly to „long nines" (slabé jako tužka), „short sixes" (suky), a „supers" (vypadající jako moderní doutníky, ale na konci zatočené - ne zalepené). Suky například byly podávány v restauracích stálým zákazníkům, měly údajně podporovat chuť na pivo. Obvyklá cena byla dva za jednu penci.

Tehdy se doutníky vyráběly ze suchého tabáku, takže byly o něco drsnější než ty dnešní, vlhčené. Ve 40. letech 19. století proslula hlavně Pensylvánie výrobou suchých, levných, silných a pozoruhodně smradlavých doutníků, kterým se říkalo stogie -podle Conestoga wagonu, který jim dělal na obrázku reklamu.

Je pochopitelné, že i osadníci Západu si brzy doutníky oblíbili. Plné lodě tehdy vozily náklady sudů nacpaných

vzácným zbožím. V roce 1849, kdy vrcholila zlatá horečka, napsaly New York Times, že se v N.Y. každý den vydává víc peněz za doutníky než za chleba.

Kouření na veřejnosti - a zvlášť ve společnosti žen - však bylo v těchto dobách považováno za hrubost a dokonce i za přečin, který mohl někde dostat provinilce do vězení. Například v roce 1880 vydali v Bostonu nařízení, které zakazovalo kouření na ulici. Módou se stala kuřácká oddělení ve vlacích nebo kuřárny v hotelích.

Zdá se, že ani v Americe neměly, stejně jako v Evropě, podobné „represálie" výchovný účinek, protože už v roce 1890 se ve Spojených státech prodala miliarda doutníků, jejichž průměrná cena činila čtyři centy.

V Anglii byly doutníky známy od roku 1830, kdy se pod značkou Sevilles začaly dovážet hlavně pro bohaté aristokraty. Stejně jako ve Francii tady vznikaly kuřárny a kuřácké kluby, případně zvláštní kuřácké vagóny. Byl zaveden tak zvaný after dinner doutník, který byl blaženě vychutnáván po hlavním jídle dne. Je zajímavé, že v té době si pánové začali pořizovat černá hedvábná saka, která nenasávala kouř. Posléze se jim říkalo „smokingy".

Královna Viktorie byla známa svým odporem ke kouření; když ale v roce 1901 předala vládu Edwardu VIL, prohlásil: „Pánové, můžete kouřit", čímž odstartoval moderní doutníkovou éru. Za druhé světové války byl pak doutník King Edward nejlepší značkou na světě. Nyní se vyrábí na Floridě a zůstává jednou z nejoblíbenějších...

Čára přes rozpočet

Když Castrovi soudruzi převzali v roce 1961 na Kubě moc, málokdo si v tu chvíli asi vzpomněl na doutníky. Dalekosáhlý dopad této světodějné události si uvědomil snad jen prezident J.F. Kennedy, který byl jako většina amerických prezidentů náruživým kuřákem. Podle utajené informace těsně předtím, než na kubánské výrobky uvalil embargo, uložil pro potřeby Bílého domu 1100 doutníků kubánské provenience. Nikdo tehdy netušil, že embargo bude trvat víc než třicet let.

Castrova revoluce a výroba buržoazních doutníků totiž tak nějak nešly dohromady. Brzy se ale zjistilo, že právě na tomto produktu je Kuba ekonomicky závislá a že by tedy bylo hloupé ho zničit úplně. Přesto leccos doznalo změn. Tabákový průmysl byl znárodněn a ocitl se tak pod kontrolou Státní národní tabákové společnosti Cubata-baco.

Zpočátku byla také potlačena výroba všech historických značek, jako

symbolu starého shnilého režimu. Jediná značka - Siboney nahradila v té době existujících 960 jiných. K dostání byly pouze čtyři modely Siboney. Pochopitelně, že zahraniční spotřebitelé to odmítli a export se brzy zhroutil.

Castro brzy svou ideologickou neústupnost přehodnotil a v roce 1965 byla obnovena výroba všech historických značek, mimo jiné díky švýcarskému obchodníku tabákem Zino Davidoffovi. Hlavním trhem pro Kubu se tak stala Evropa, kde už tradičně největším spotřebitelem bylo Španělsko a po něm Francie, Švýcarsko a Anglie.

Kubu opět zasáhla změna politických poměrů kolem roku 1990. Po pádu socialistických režimů v zemích Východního bloku se Kuba ocitla v ekonomickém chaosu. Produkce doutníků klesla o polovinu. Příčinou je mimo jiné nedostatek umělých hnojiv, která se dovážela právě ze socialistických zemí. Kuba tak nemůže uspokojit například vysoký zájem španělských kuřáků, kteří dnes spotřebují devadesát milionů doutníků ročně.

V roce 1995 nabídla Kuba obchodní dohodu o spolupráci dvěma partnerům - firmám Tabacalera ve Španělsku a Seita ve Francii. Obě od té doby financují pěstování a sklizeň tabáku na ostrově, výměnou za záruku dodávek doutníků do jejich zemí. Tato záchranná akce umožnila Kubě návrat na téměř normální úroveň produkce, která je v současné době kolem sta milionů doutníků ročně.

Největšími rivaly v této branži jsou nyní Dominikánská republika a Honduras, kam kdysi po revoluci utekly celé rodiny farmářů a přinesli s sebou nejen kubánská tabáková semena, ale i dobré znalosti o pěstování této rostliny-

Mladý Indián a dívka z jeho kmene prý kdysi stvrdili svou lásku společnou nocí. Později, při lovu, se muž vrátil na místo jejich první radosti, kde našel rostlinu s voňavými listy. Vzal ji lidem svého kmene a vyprávěl jim svůj příběh. „Až uschne, budeme ji kouřit a dáme jí jméno Kde jsme se milovali", pravili. A z věčných lovišť zahřměl hlas moudrých duchů: „A bude z toho kšeft..."

foto ORLÍK T.C.