Je libo šňupeček?

Když Kolumbus před pěti sty lety objevil Ameriku, tak zjistil, že obyvatelé nejen tabák kouří, ale i jej šňupou.

Teprve po šedesáti letech Jean Nicot, francouzský velvyslanec a lékař, přivezl tabákové listy do Evropy. Kateřina Medicejská si šňupáním jemného prášku z tabákového listí prý zmírňovala bolesti hlavy. Požitek ze šňupání byl vyhrazen výhradně dvorním vrstvám ve Francii, později se rozšířil mezi vrstvy bohatých, kteří tak napodobovali luxus dvořanů. A nejvýznamnější oblastí bylo Španělsko. Již v 16. století v Seville existovala královská manufaktura na výrobu mletého tabáku, jenž se nazýval „Spaniol". Byla to šarmantní a požitkům přející doba baroka, v níž začalo šňupání své vítězné tažení Evropou.

Může být i lék

Šňupací tabák dnes zažívá celosvětovou renesanci. Lidé znovu objevili způsob, jak tabák vychutnat bez kouření a okruh přátel šňupacího tabáku se viditelně rozrůstá. Přispělo k tomu sílící vědomí zodpovědnosti vůči okolnímu prostředí. Navíc šňupací tabák je už odedávna široce rozšířená a povzbuzující záležitost. Dokonce i lékaři hovoří o vítaném uvolnění dýchacích cest, čímž lze předejít onemocněním z nachlazení.

001.jpgSlast s méně nikotinu

Surovinou jsou tabákové listy a podle způsobu zpracování se rozlišují tři druhy výrob šňupacích tabáků. Na výrobu schmalzleru, které se také říká mastná metoda, dále na výrobu snuffu a výrobu starým způsobem.

Při výrobě tzv. „mastnou metodou" se používají tmavé tabákové listy především z Brazílie a jiných států jižní a střední Ameriky. Tabáková žebra (zbytky od výrobců cigaret, kteří je odstraňují) dodají po fermentování aroma charakteristické pro schmalzler. Mají také nižší obsah nikotinu než listový tabák a jsou důležité při tření tabákové moučky, protože udržují třený materiál v kyprém stavu. A třetí složkou je Mangotes (fresko), která je snad nejdůležitější. Jeho výroba probíhá v Brazílii. Tabák je speciálně máčen a po dlouhou dobu fermentován, čímž získává nezaměnitelnou vůni a chuť, jichž nelze jinak uměle docílit. Spředený do provazců se pak mangotes zašívá do zvířecích kůží, a tak se z Brazílie exportuje do celého světa.

A jak vzniká?

Fresko se používá jen na výrobu schmalzleru a je přimícháváno ještě před třením tabáku. Kromě freska se uvedené suroviny zpracovávají na granulát, což ulehčuje další zpracování a pozdější rozetření na tabákovou moučku. Máčení ve šťávě je další důležitou fází výroby ještě u suchého granulátu. Šťáva se skládá z vody a cukrového sirupu, což jsou slučovací látky pro kvasnice a pro vyvážení chuti se přidává ovoce. Z máčení se odvíjí přísně sledovaný fermentační proces. Ten zprvu začíná při nižších teplotách, jež se postupně zvyšují a trvá přibližně půl roku. Surovinu je třeba stále sledovat, aby i při vyšší teplotě nevyschla.

Po ukončení fermentace se produkt zchladí - vzniká polotovar, který se ponechává buď ve vlhkém nebo suchém stavu a připravuje se pro tření, vždy podle toho, který druh se má vyrábět.

Následuje tření - je nutné fermentovaný tabák pomalu a opatrně na třecích zařízeních zpracovat na jemnou i hrubou tabákovou moučku.

Konečná směs vzniká po dodání hodnotných olejů a dochucujících látek. Dříve se místo olejů používalo přepuštěné máslo - odtud mastná výroba. I název Schmalzler byl odvozen od zjemňujícího másla - Butterschmalz. Tento druh měl krátkou trvanlivost, máslo často rychle žluklo a musel se šňupat v relativně velkých šňupcích. Avšak znalci dodnes Schmalzler rádi označují za krále šňupacích tabáků. Schmalzler s pravou tabákovou chutí, tak se nazývá šňupací tabák, jenž byl smíchán pouze s oleji a neobsahuje žádnou jinou aromatickou látku. Za svou charakteristickou chuť vděčí jen jednotlivým druhům tabáku, především např. fresku. Klasický bavorský Schmalzler se ve městě Landshut na řece Isar vyrábí více než 100 let.

Moderní a jemnější šňupáček

Slovo snuff pochází z Anglie a označuje moderní druh šňupacích tabáků, které se výrobně odlišují od výroby schmalzleru.

Při výrobě snuffu se používají především světlé druhy tabáku z USA a Afriky. Chuťově i vůní se odlišují od brazilských a správně vyváženou tabákovou směs mnohdy tvoří i dvacet druhů tabáku.

Suchý, přírodní tabák se rozdělí podle druhů a jemně se umele, podstatně jemněji než schmalzler. Rozhodující je stejnoměrnost tabákové moučky. Různé druhy mouček se míchají, a to tak, aby různé původy chutí, vůní a barvy tvořily vyváženou směs. Takto vzniklá moučka se zvlhčí fermentačním roztokem a dobře se promíchá. Vzniklé směsi se nasypou do beden a ve studených skladech se uloží na tři až čtyři týdny. Po této době dosáhne tabáková směs své typické chuti a rozvine své aroma. Následně se podle přesných, přísně střežených, receptur jednotlivé směsi kombinují a přidává se další zvlhčovací prostředek. Na závěr se přidávají aromatické doplňky, např. olej máty peprné, eukalyptový olej, mentol a různé ovocné výtažky. Specialitou Pöschlovy značky Gletscherprise je přídavek Kolumbijského oleje. S výrobou snuffu začala firma Pöschl v šedesátých letech minulého století.

Při výrobě starým způsobem se tabákové listy zvlhčují slanou vodou, dlouze se fermentují, poté se drobí a opět mísí se slanou vodou. V současné době se tento způsob výroby již téměř nepoužívá a na trhu je jen velmi málo druhů tohoto šňupacího tabáku.

I obal mluví o tabáku

Drahý tabák bylo v minulosti potřeba i luxusně zabalit, a tak vznikly řady vzácných nádob, lahviček dóziček, krabiček a všechmožných tabatěrek. Dózy měly samozřejmě svůj praktický účel - podobně jako doutníky a dýmkový tabák - je potřeba i šňupací tabák uchovávat v optimálně vlhkém stavu. Dózy se vyráběly z ušlechtilých dřev, cínu, stříbra, zlata, ale např. i z paroží. Byly malovány, zdobeny motivy - loveckými, ale i profesními, známy jsou dózy např. s hornickými motivy. Nejen v Evropě, ale i v jiných částech světa lze vidět dózy z různých materiálů, ať už to jsou kravské rohy (Island), měděný plech (Tibet), porcelán (Čína) či kalebasa a ebenové dřevo (Oblasti Afriky). Později, v 19. století, v době rozmachu sklářské výroby přišly do módy lahvičky na tabák ze skla. Vyráběli je především čeští a bavorští skláři; vznikla nepřeberná řada forem od lisovaného až po broušené sklo, malované či různě popsané.

Snad nejslavnějším sběratelem byl Fridrich Veliký, který zakoupil jedinečnou sbírku čítající více než 1 500 dóz za sumu, jež odporovala jeho pruské šetrnosti. Jedna z nejcennějších dóz jeho sbírky je k vidění ve vídeňském muzeu tabáku. Je z broušeného achátu ve zlatém obalu s diamantovým lemem v hodnotě více než sto tisíc €. Dobová anekdota říká, že v roce 1759 měl Fridrich ve svém vojenském kabátu kovovou dózu se šňupacím tabákem, a právě od ní se odrazila kulka z ruské pušky. Prý jen poznamenal: "Tady vidíte, k čemu může být tak malá zátěž a tak velká vášeň dobrá."

Šňupala i carevna

Jako milovníci „špetky" vstoupili do dějin mnozí světoví velikáni. Již citovaní Fridrich Veliký, carevna Kateřina II, ale i Napoleon I, Fridrich Schiller, Immanuel Kant, Helmut Moltke, Richard Wagner a mnoho dalších. Také Helmut Schmidt, bývalý německý spolkový kancléř, účinně propagoval šňupání. Ale i bez prominentních příkladů se požitek z tabáku bez kouře těší stoupající oblibě. Jeho milovníci se počítají již na miliony, z čehož nezanedbatelnou část tvoří ženy.

Německo vede

Dodnes největším trhem pro šňupací tabák je Německo a z něj hlavně Bavorsko. Podle všeobecného mínění se tam šňupe tak samozřejmě, jako se pije bavorské pivo. Osvěžující požitek z chutě tabáku bez kouře se však rozšířil i do ostatních částí Německa.

Kolem roku 1900 činila spotřeba šňupacího tabáku 4 milióny kilogramů ročně (v současné době se spotřeba pohybuje kolem 300 000 kilogramů). V Bavorsku sídlí největší světoví producenti, z nichž jedničkou je rodinná firma Pöschl z Landshutu.

Druhým největším trhem je Anglie, kde se spotřebuje asi 150 000 kilogramů. Dále ji ve spotřebě jemného šňupacího prášku následuje Francie, Rakousko, Švýcarsko, Itálie, ale i Česká republika a Polsko. Všechny tyto země patří ke klasickým snuffovým zemím.

002.jpg

A jak si tabáky stojí?

Pöschlův šňupací tabák je dnes v Německu prodáván v téměř každém specializovaném obchodě s tabákem. Zaujímá na trhu přes 87 procent z celkové nabídky šňupacích tabáků. Firma prodá ročně na celém světě více než 30 miliónů krabiček snuffu, z nichž třetinu tvoří značka Gletscherprise.

Šňupací tabáky a snuffy jsou nabízeny v nejrůznějších baleních a velikostech. Především snuff je balen do pěkně tvarovaných, do ruky vhodných krabiček, které mohou být zdobené, jako například krabička President, zlatě zbarvená krabička Ozona Aromatic Snuff nebo novinky z posledních let Radford Snuff a Alpina Snuff. Tyto krabičky na šňupací tabák nejsou většinou absolutně vzduchotěsně uzavřeny, protože těsně uzavřená krabička šňupacímu tabáku neprospívá, protože určitá výměna vzduchu je žádoucí. Tak v takovéto dokonalé krabičce je tabák udržován dlouho čerstvý a aromatický.

Jakoby čichali ke květině

Správné šňupání není žádné umění a nevyžaduje žádný trénink. Kdo chce tento příjemný požitek správně vychutnat, začne zprvu s malými dávkami, ne většími než je špendlíková hlavička. Postupem času si každý najde svou míru podle vlastní chuti. Nutné důležitá velikost šňupce, vše závisí na požitku.

Tabák by měl zůstat pouze na okraji nosu. Silné vdechování se opravdu nedoporučuje. Asi nejsprávnější šňupání je takové, jako byste jemně čichali ke květině nebo vychutnávali buket starého vína. Ihned po šňupnutí pocítíte osvěžující účinek a již po třech, čtyřech minutách je aktivována sekrece nosu, jeden z požadovaných účinků dobrého šňupacího tabáku. Kýchnete-li, není to žádný vedlejší rušivý účinek.

Pokud se někomu může zdát, že stále má málo informací, potom může zabrouzdat na http://www.poeschl-tobacco.com./ nebo navštívit jediné muzeum šňupacího tabáku na světě, v Grafenau v Bavorském lese.