Tango se v Buenos Aires tančí všude. I v parku

Milonga je označení pro tančírnu, klub, bar nebo zkrátka místo, kde se tančí – kromě jiných tanců – hlavně argentinské tango. Jestli se jednou do Buenos Aires podíváte, návštěvu milongy byste si určitě neměli nechat ujít.

A pokud budete chtít zažít něco opravdu jedinečného, zajděte do parku Barrancas de Belgrano. Tam se totiž nachází jediná milonga v celé argentinské metropoli, kde se tančí každý den pod širým nebem.

Uprostřed obrovského, miliónového města Buenos Aires je park a v něm altánek, kde krouží asi třicet párů. „Tančí se tu každý den, vždy v podvečer. Třeba ve středu sem chodí mladší lidé, v úterý zase starší, kteří mají jiný styl. V neděli to je tady horor, je tu vyloženě nacpáno,“ vysvětluje paní Rosana. Je menší, má krásnou blond hřívu a bedlivě pozoruje ostatní. 

A hned se mne ptá, jestli taky tancuju tango. Když slyší, že jsem se tango v Česku taky učil, chce si mě tato šedesátnice vzít hned do parády. Ovšem s tangem z českých tanečních raději zůstanu jen pozorovatelem. 

Paní Rosana sem chodí pravidelně, prý nejraději komentuje, jak tančí ostatní. Má tu ovšem i své pravidelné tanečníky. Asi se k nám právě přitočil jeden z nich, protože uprostřed věty odtančila, a už krouží v altánu a poctivě pruží v kolenou mezi vrstevníky, ale i daleko mladšími lidmi. 

K tangu patří hezké oblečení, nablýskané taneční boty a střevíce, líčení, účes… Ovšem tady v otevřené milonze pravidla nejsou tak striktní. Křepčí se tu i ve cvičkách. Paní Rosana se vrací nějak rychle. Musím se opravit, tanečníka totiž asi neznala. Prý mu hrozně páchlo z pusy a moc to neuměl. 


„Vidíš tohohle chlapce? To přece není tango, co tancuje. Před třiceti lety tango skoro vymřelo, teď se však vrací. Je to dobře, ale mladí ho kazí,“ tvrdí paní Rosana. Naučit se ho však mohou třeba právě tady. Postará se o ně taneční mistr, který má také vlastní tanečnici a pomocníky, co pouští hudbu. Tento večer je to Pablo Etxeberri. 

Společně s taneční partnerkou Agnes právě předvedli své pojetí tanga. „Lekce jsou pro všechny, kdo chtějí. Začínají tady v sedm a končí v půl deváté. V tančírnách po celém Buenos Aires se však často začíná i v deset nebo až o půlnoci,“ říká Agnes s tím, že jedna lekce stojí 10 pesos, tedy asi 40 korun. 


Sličná tanečnice už podle přízvuku nežije v Argentině dlouho – je z Lotyšska. A proč by to mělo vadit? Téměř všichni Argentinci jsou původem přistěhovalci a právě v chudých čtvrtích imigrantů tango vzniklo. Vzešlo nejen od Italů, Španělů, Francouzů, ale třeba také od Poláků nebo Rusů. 

Agnes se věnuje modernímu a akrobatickému tanci, ale tango si zamilovala. Prý hlavně proto, že při něm může improvizovat. I když základ – držení a kroky – je samozřejmě daný, to jsou pravidla hry. Profesionální tanečnici se to improvizuje, ale do tanga se mohou pustit všichni. Potvrzuje to i padesátiletý Juan. K tangu přišel na tréninku kung-fu. Jeden z bojovníků byl zároveň tanečník a ostatní k tancování přemluvil. 


Juan je svobodný a prý je to tak lepší. Vyvrací tak rezolutní tvrzení paní Rosany, že mezi tanečním párem není vůbec žádné napětí, natož pak erotické. „Cítíte váhu partnerky, dotýkáte se hrudí – i tím jste ve spojení se ženou,“ říká Juan, ale je vidět, že to pojímá spíš filozoficky. 

Každý to zkrátka cítí jinak, ale pro všechny tady platí, že tango je skutečně okouzlilo. „Tango je zkrátka magické,“ shrnuje na závěr paní Rosana. 

Autor: David Koubek