Hodláte se přijet podívat na Matičku stověžatou a chcete nějaký jiný tip než Hradčany, Staroměstské náměstí či Národní museum? Zkuste něco, co hned tak neuvidíte. Bude se tady od 14. června do 11. září konat 2. Mezinárodní bienále současného umění 2005.
Pořádá ho Národní galerie, a tudíž bude jeho těžiště v hlavním sídle – ve Veletržním paláci. Pro mne to je budova plná vzpomínek. Chodíval jsem sem kdysi v dětství za tátou. Pracoval v jednom z mnoha podniků zahraničního obchodu, které v paláci sídlily. V paměti mě utkvěla změť papundeklových kancelářských místností vystavěných v bývalé (a dnes krásně obnovené) hlavní hale sahající od přízemí až ke střeše. Připletl jsem se sem i tehdy, kdy se z paláce valil černý dým požáru. Léta chodil kolem chátrající budovy obehnané ostnatým drátem a vzpomínal.
Třeba na výtah! Jezdil tady první páter noster, který jsem kdy viděl. A nesmírně mě zajímalo, jak to asi vypadá tam, kam už se nesmělo jezdit. Obrátí se ta kabina vzhůru nohama? Byli mě sice teprve asi tři roky, ale výzkum jsem si prosadil. Spolu s tátou (máma tohle dobrodružství odmítla) jsme porušili přísný zákaz a nahoře nevystoupili. Za mohutného skřípění se kabina v hluboké tmě posunula doprava a zase začala klesat k trochu vyděšené mamince. Teprve po letech jsem se dozvěděl, že táta nepodstoupil to dobrodružství poprvé a také že se ten zákaz moc nedodržoval. Podobných „dobrodruhů“ jako já totiž bylo víc…
Nemohl jsem si proto
nechat ujít chvíli, když po letech, již v zrekonstruovaném paláci
bez páter nosteru uváděli do provozu výtah nový, rovněž unikátní.
Středem haly stoupá ze všech stran prosklená klec poskytující
monumentální výhled na stejně monumentální halu. Svezl jsem se hned
na začátku. Přede mnou jeli jen ministr kultury a ředitel galerie.
(Se mnou se však výtah nezastavil, jako s nimi.)
Tak do téhle budovy vás v létě zvu. Ne ale na jízdu výtahem (i když i to můžete absolvovat). Co uvidíte? Jistě něco nového, možná se vám líbit bude, možná ne. Tématem bienále je „Druhý pohled“. Poukazuje na až bouřlivou změnu identity nejen člověka samotného, ale i jeho prostředí. Postmoderní způsob života, který tak vypjatě akcentoval humanistické postoje, přináší nutnost přehodnocení téměř všech dosavadních kvalit a hlavně ztrátu lineárního pohledu, to znamená například ztrátu dějin. Hovoří se dokonce o konci umění. Proto chce bienále být platformou pro neverbální (ale možná i verbální) diskusi o proměnách naší podoby.
Ve velké a malé dvoraně a přilehlých prostorách, ve východním křídle prvního patra a mezaninu Veletržního paláce budou vystaveny projevy nových tendencí současného umění z oblasti fotografie, videoartu a nových komunikačních médií. Součástí bienále budou i divadelní a hudební performance. Odborníci předpokládají, že by bienále mohlo být převratně novou prezentací současného umění.
Na přípravě bienále pracoval mezinárodní tým kurátorů z více jak 15 zemí pěti kontinentů. Zastoupeny jsou například i projekty z Číny, Japonska, jižní Afriky, Latinské Ameriky, USA, Kanady i celé Evropy. Silné je také zastoupení současného ruského umění, výrazným přínosem je i účast českých umělců – Jany Sterbak, Václava Požárka a Jiřího George Dokoupila.
Část bienále vás zavede také do kláštera sv. Anežky, kde budou v zahradě exteriérové expozice. Právě toto spojení historického objektu s přítomností je významným symbolem.
Při prvním Pražském bienále v roce 2003 se s Národní galerií podílel na pořádání časopis Flas Art. Posléze se společníci rozešli názorově a není vyloučeno, že se letos budou v Praze konat bienále dvě. Některá média to dokonce označují za „válku dvou bienále“. Ale řečeno slovy ředitele Sbírky moderního a současného umění doc. Tomáše Vlčka, „pokud se obě akce uskuteční v dobré kvalitě, bude to pro Prahu jen dobře“.
A co když vás bienále nebude bavit? Nic se neděje – přejděte do stálých sbírek, kde se jistě vaše duše utěší.
Foto Národní galerie
