Hlas modré krve

I když šlechtici už dávno přišli o své výsadní postavení ve společnosti stejně jako o moc, je kolem nich stále mnoho vzruchu, o čemž nejlépe svědčí obrovský zájem, jenž média věnovala tradičnímu setkání předních evropských šlechtických rodů.

Setkání se před časem konalo v Karlových Varech. I proto jsme se rozhodli předložit našim čtenářům jakýsi hrubý průřez vývojem aristokracie, od počátků až do současnosti.

Zrod aristokracie

Šlechta jako uzavřená, privilegovaná a ostatnímu obyvatelstvu nadřazená společenská vrstva se postupně vyvíjela už ve starověku. První zmínky o ní nacházíme například v Egyptě, na Krétě (Mínojská kultura), ale i na řadě dalších míst. Je dost pravděpodobné, že s nějakou její formou, i když uskutečňovanou spíš v náznacích, jsme se mohli setkat už v době kamenné. Není pak bez zajímavosti, že slovo aristokracie (z řečtiny vláda nejlepších) bylo v podání Platona či Aristotela něčím zcela odlišným. Podle nich mělo jít o vládu těch nejschopnějších občanů, kteří mají dbát prospěchu celé obce a pro ni pracovat. Neměli být proti ostatním jakkoli zvýhodňováni, a už vůbec ne od narození, svým původem.

Původně šlechta vznikala z členů rodin, které byly svým postavením blízké panovníkovi či s ním byli nějakým jiným způsobem spřízněni (velmi často šlo o jejich nemanželské děti) nebo vybrané jedince, kteří disponovali velkým majetkem a využívali ho k podpoře monarchů.

Vznik evropské feudální společnosti lze zhruba vymezit obdobím od konce devátého do začátku jedenáctého století, kdy byla šlechta diferencována podle stáří rodů, stavů i jednotlivých titulů. Rody, které měly dlouholetou tradici, byly nazývány jako staroštítné, mladší, povýšené do šlechtického stavu na základě erbovního a nobilitačního listu, novoštítné. Zde je nutno podotknout, že erb , jako trvalé znamení hodnosti, moci a cti, vznikl až kolem dvanáctého století – u měst ještě o něco později. Původně sloužil jako označení na zbroji a štítu účastníků křižáckých výprav. Postupně se začala šlechta vydělovat na dva stavy. Vyšší, panský (z latinského dominus = pán) a nižší – rytířský. První se skládal z nejbližších členů panovníkovy družiny, u obou pak hrála svou roli starobylost, původ rodu, ale zejména velikost movitých i nemovitých statků a postavení u dvora.

slechta02.jpg

Vládcové a ti druzí

Postupně také byly zavedeny tituly, které se v různých zemích lišily. Například ve Velké Británii měla vyšší šlechta pět stupňů (baron, vikomt, hrabě, markýz, vévoda), jiné státy se spokojily s třístupňovým systémem (baron neboli svobodný pán, hrabě a kníže). Ten platil i v českých zemích, u nižší šlechty se pak nejvíc uplatňoval titul rytíř. Poněkud odlišným vývojem procházela aristokracie v Asii, nejmarkantnějším příkladem je asi Japonsko. V období Kamakura se z řad příslušníků vojenské vrstvy vytvořila šlechta. I zde se vydělovala na dva stavy. Velkým, rodovým vlastníkům půdy (měli titul dajmjó) sloužila jako osobní stráž garda ozbrojenců, z nichž později vznikla nižší šlechta, proslulí samurajové (japonsky buši). Ti měli právo nosit dva meče a jiné výsady. Jejich hlavní povinností však bylo oddaně sloužit svému lennímu pánovi, zrada byla něčím naprosto nemyslitelným. Pěstovali zvláštní morálku kodifikovanou v 17. stol. v kodexu bušidó. Posláním samurajů bylo udržovat se ve vysoké fyzické i morální kondici, aby mohli kdykoli dostát svým vazalským povinnostem. I když tedy měli velký vliv, prakticky ho mohli využívat pouze proti obyčejným lidem (róninům) či spodině (eta), nad nimiž měli neomezenou moc.

V evropských dějinách platila vždy rovnice – čím slabší panovník, tím silnější šlechta a naopak. Vzpoury proti takovému, byť zákonnému, vladaři byly na denním pořádku, stejně jako snaha o jeho násilné svržení z trůnu. Ti se naopak bránili všemi dostupnými, často však nevybíravými prostředky. Například francouzský král Jindřich III. dal v roce 1588 zavraždit svého protivníka, vévodu de Guise, aby mu zabránil uskutečnit převrat, jehož cílem bylo převzetí moci. V Čechách zase musela až svatováclavská smlouva ukončit období vypjatého soupeření mezi královskými městy a šlechtou . Ta byla uzavřena 24. 10. 1517 a stanovila zásadu, že šlechtici mají být souzeni soudem zemským a měšťané královských měst soudy městskými. Mezi sporné otázky se dostal i (jak taky u nás jinak) problém vaření piva mimo královská města. Tato kauza byla odročena o šest let a nikdy nebyla fakticky vyřešena, takže šlechta dál produkovala pivo ve vlastní režii.

Mecenáši a stavitelé

Mnohé významné šlechtické rody znamenaly pozitivní přínos pro společnost, když fungovaly jako mecenáši umění, architektury či přírodních věd. První z nich, který dal této činnosti jméno, Gaius Cilnius Maecenas, žil již za dob císaře Augusta a podporoval například Vergilia či Horatia. Vévoda milánský Ludovico il Moro zase „sponzoroval“ Leonarda da Vinci. Zvlášť významnou roli hráli například v Itálii příslušníci vévodského rodu Medici, právě jim vděčí jejich sídelní město Florencie za mnohé ze svých uměleckých skvostů. U nás v tomto směru asi nejmimořádněji vynikl český šlechtic Jan Humprecht Černín z Chudenic, v roce 1660 místodržitel Českého království. Ten byl navíc i vášnivým sběratel výtvarného umění a znalcem architektury, sám inspiroval tvůrce k mnoha projektům. Nechal kupříkladu postavit na tehdejší dobu monumentální Černínský palác na Hradčanech či zámek Humprecht u Sobotky.

Výstavba hradů a zámků, jejich zvelebování a rozšiřování, byla pro šlechtu zcela typickým rysem. Prvně jmenované měly spíš strategicko-obrannou funkci, druhé sloužily k honitbě, ale zejména reprezentačním účelům. Tyto výstavné budovy se stavěly nejdříve v blízkosti sídelních měst panovníků, ale postupem času i dále od nich, na venkově. Nádherná šlechtická sídla dodnes najdeme ve Francii (především v údolí řeky Loiry), Anglii, ale i na jiných místech. V těsném sousedství většiny zámků pak jsou nádherné zahrady. Při jejich projektování se velkou měrou uplatňovala fantazie architektů. Oblíbeným způsobem úpravy kupříkladu bylo, aby stromy, keře či květiny tvořily geometrické tvary, například kosočtverce.

Aristokracie také dbala na vzdělání svých potomků. Uvědomovala si, že moudře vládnout poddaným a věrně sloužit králi může jen ten, kdo je na tento úkol odmalička všestranně připravován. Výcvikem šermu a jiných druhů bojových umění se v nich cíleně rozvíjela chrabrost, čestnost, odvaha. Neméně velký důraz se však kladl i na znalost dvorské etikety, heraldiky, latiny a cizích jazyků vůbec, sokolničení a dalších oborů. Přestože aristokratické děti vyrůstaly na zámcích obklopeny přepychem, byla jejich výchova většinou velice asketická a přísná, vedená navíc pod přímým dohledem církve či náboženských řádů. (Zvlášť aktivně v tomto směru působili jezuité.) Vliv na formování myšlení svých žáků církvi pomáhal rozmnožovat světský vliv a nepřímo jí umožňoval, aby je v dospělosti mohla svým způsobem ovládat. Nesmíme rovněž zapomenout, že šlechtici také udávali směr v oblasti módy.

Soumrak bohů

I když by to mohlo vypadat, že se aristokracie odebrala na smetiště dějin závratně rychle, šlo o dlouhodobý proces. Měl přímou paralelu s tím, jak se vyvíjel svět od sedmnáctého století. Prvním varovným signálem byla již Anglická revoluce v letech 1640-1660, kdy za vydatné pomoci církve presbyteriánů venkovský „sedlák“ Oliver Cromwell svrhnul z trůnu a posléze nechal popravit krále Karla I. I když šlo v tomto případě především o náboženský spor, padl mýtus o tom, že korunované hlavy nemohou skončit na popravčím špalku. Anglie se však po smrti Cromwella pokorně vrátila k monarchii a v jako jediné ze všech tehdejších velmocí zde vládne od té doby bez přerušení. Největší tragédií pro šlechtu pak byla dlouholetá vláda (1661-1793) absolutistických králů ve Francii (Ludvíkové XIV., XV., XVI.). Aby získali prostředky na často nesmyslné válečné výboje a rozmařilý život, vysávali šlechtu kde mohli, a ta pak logicky totéž činila svým poddaným. Ti se pak proti vrchnosti čím dál víc bouřili, věděli, že z toho mála, co mají, jim už těžko může někdo něco vzít. Tím se roztočila spirála, ze které nebylo úniku.

Odpor k aristokracii vyvrcholil Velkou francouzskou revolucí, kdy byla v roce 1792 po svržení a gilotinování Ludvíka XVI. ustavena republika. I když neměla dlouhého trvání a po jejím skončení převzal moc a vládu Napoleon, který se ve šlechtických titulech přímo vyžíval a rozdával je na potkání kde komu, předznamenaly tyto převratné události pozdější pád aristokracie. Další ránu mu zasadil velký rozmach průmyslové výroby, který umožnil nabýt rychle bohatství i ostatním lidem. Jak šlechta ztrácela majetek, ztrácela nutně i vliv na dění ve společnosti. Od té doby živořila jen ze setrvačnosti. Zoufale se sice snažila zachránit, například sňatky s bohatými továrníky či jiným způsoby (tzv. erbovní strýcovství), ale pád do hlubin už byl neodvratný. Podepsalo se na něm i to, že této „rychlokvašené“ šlechtě scházela nejen urozenost, ale i výchova, vzdělání a osvojení si ušlechtilých dvorských mravů, což se následně muselo projevit poklesem prestiže u jejich poddaných. Posledním hřebíčkem do pomyslné rakve bylo rozpoutání první světové války. Po jejím skončení došlo ke zrušení šlechtických titulů a výsad v drtivé většině evropských zemí. Někde, například v Německu, zrušili pouze panský stav jako takový, tituly se mohly používat i nadále jako součást občanského jména. Mnohem radikálnější bylo Rakousko a ještě víc nově vzniklé Československo.

Jak to bylo u nás Česká šlechta se začala formovat a rozvíjet již za dob krále Přemysla Otakara I., který si jako první vybojoval na poli válečném i diplomatickém dědičnou královskou hodnost. Až do pádu Rakousko-Uherska zastávaly naše významné rody tradiční dědičné úřady při královském dvoře (např. Lobkowiczové úřad nejvyššího komořího, Kinští nejvyššího hofmistra, Colloredo-Mansfeldové nejvyššího stolníka apod.). Je velice zajímavé, že ze všech zemí spadajících pod habsburskou monarchii vlastnila největší pozemkový majetek právě česká šlechta. Při jeho soupisu v letech 1919-1920 bylo zjištěno, že má v držení kolem jednoho milionu hektarů (!) polností, lesů, zahrad a jiného nemovitého majetku. Tento „objev“ pak měl příčinnou souvislost s reformou, při níž došlo k vyvlastnění veškerých pozemků v rozloze větší než 250 ha. Tak razantní zásah do soukromého vlastnictví, pro který tehdy nebyl v demokratických zemích precedens, ovšem nezasáhl pouze šlechtu, ale tehdy už velmi početnou skupinu velkostatkářů. Šlo o tak hrubé porušení vlastnických práv, že tento krok vzbudil údiv i odpor mezi ostatními státy. Možná inspiroval komunisty pro pozdější vlnu znárodňování, ale to teď necháme stranou. Za to, že naši zemi jezdí každoročně obdivovat miliony turistů z celého světa, vděčíme do velké míry českým šlechtickým rodům, které budovaly v Praze a jiných městech výstavné paláce či zámky. Na rozdíl od ostatních států se také výrazným stylem (a velice záhy) aktivně zapojily i do budování průmyslu, zejména hornického, dřevařského či vodohospodářského. Měly rovněž majetkové podíly ve sklárnách, cihelnách a pochopitelně i pivovarech. Někteří šlechtici zároveň pomáhali rozvoji infrastruktury, například Karel Egon, třetí kníže z Fürstenbergru, investoval na tehdejší poměry abnormálně vysokou částku 700 000 zlatých do rozvoje výstavby železniční tratě Praha – Lány. Často se setkáváme z tvrzením, že česká šlechta jako taková skončila 21. 6. 1621 výstražnou popravou sedmadvaceti českých pánů po prohrané bitvě na Bílé hoře. I když na tomto tvrzení je kousek pravdy, protože většinu z tehdejších stavů tvořili protestanti, kteří po následné rekatolizaci ztratili vliv, statky nebo dokonce i titul, nemůžeme opominout starobylost a proslulost rodů Kinských, Černínů, Šternberků a jiných. Ti, i přes ztrátu svých predikátů, udávali v první republice směr a zachovávali si – přes lehkou nevraživost tehdejšího vedení státu – vysoký společenský kredit, stejně jako úctu obyčejných lidí. Ani komunisté, kteří bývalé „pány“ nemilosrdně pronásledovali, nedokázali vygumovat z mysli velké většiny národa obdiv k aristokracii, stejně jako se jim nepovedlo je ponížit. Když hraběte Šternberka víceméně donutili, aby na „svém hradě“ Český Šternberk až do své smrti za směšnou mzdu provázel turisty, činil tak s takovou nonšalancí a noblesou, že mohli jen skřípat zuby. Osudy českých šlechtických rodů jsou tak zajímavou kapitolou vývoje i dějin našeho státu, že je nelze popsat takto ve zkratce. Proto jsme se rozhodli vrátit se k nim v některých z následujících čísel rozhovory s protagonisty předních aristokratických rodů.

Foto archiv