Pablo Picasso - malíř vášně a síly života
Španělský malíř a sochař Pablo Picasso se narodil jako Pablo Diego José Francisco de Paula Juan Nepomuceno María de los Remedios Cipriano de la Santísima Trinidad Martyr Patricio Clito Ruíz y Picasso. 4.května 2010 se jeho obraz Nahá v sochařském ateliéru stal nejdražším vydraženým obrazem v historii.
Ve čtrnácti letech Picasso složil s výborným výsledkem přijímací
zkoušky do kurzu umění pro pokročilé na Škole umění v Barceloně.
Dva roky poté byl přijat do Královské akademie umění v San
Fernandu, nicméně k vyučování nenastoupil. Místo toho odjel na
krátký čas do Madridu, aby se zdokonalil v technice svého
malířství. Brzy se však vrátil do Barcelony, kde byl následně
častým návštěvníkem kabaretu U čtyř koček (El Quatre Gatos). Zde se
setkával s mladými rozbouřenými intelektuály a umělci a brzy byl
respektován jako jejich vůdce.
V roce 1900 Picasso poprvé odjel na krátkou návštěvu Paříže, kde
byl doslova uchvácen uměním van Gogha a Toulouse Lautreca, a brzy
po návratu začal v Madridu poprvé vystavovat svá díla. Paříž
navštívil na krátký čas ještě několikrát a v roce 1904 konečně
opustil Barcelonu natrvalo. Usadil se ve svém ateliéru na Rue
Ravignan 13, který se záhy stal střediskem umělců a spisovatelů,
jež zde formulovali základy nové estetické nauky – kubismu.
Picassova díla z období po přestěhování do Paříže byla plná hluboké
melancholie podbarvené modrým tónem, a toto období jeho tvorby
tudíž bývá nazýváno modrým obdobím. Picasso maloval převážně chudé
a nemocné ubožáky, samotu s tragickým výrazem v tajemné modré jako
barvě šera, noci a smutku.
V roce 1904 se Picasso setkal ve svém ateliéru s Fernande
Olivierovou, která se mu stala společnicí a inspirací pro
zesvětlení obrazu do růžových tónů, Picassova růžového období.
Picasso maloval jemné akty, harlekýny a artisty a celkově tak
zlehčil depresivní nálady svého modrého období. Objevil nové formy
a obsahy jeho děl byly naplněny jasnou citovou silou. Jeho ateliér
začal být vyhledáván sběrateli a slavnými osobnostmi, kteří
kupovali jeho obdivuhodná a jedinečná plátna. Mezi jeho největší
obdivovatele patřili američtí sběratelé Leo a Gertruda Steinovi a
německý historik umění Daniel-Henry Kahnweiler.
Picasso zcela změnil historii umění v roce 1907, kdy po měsících
příprav namaloval Slečny z Avignonu (Les Demoiselles d'Avignon).
Kompozice tohoto slavného obrazu postrádala jednotnost, jeho barva
byla tvrdá a suchá. Gesta postav neměla rozměry a tvary, avšak
linie a nové úhly pohledu oznamovaly nový směr v moderním umění.
Picasso svým obrazem ohlásil revoluci kubismu a společně s Braquem
se stal jeho vůdčí osobností. Představoval novou iluzi hmoty a
obsahu na plátně bez využití tradičních technik šerosvitu a
lineární perspektivy, což se mu podařilo prostřednictvím lámání
úhlu a představením předmětu v několika různých pohledech zároveň.
Od této doby Picasso maloval ne podle zkušenosti vlastního vidění,
ale podle toho, co objekty představovaly pro něho samotného skrze
přísnou analýzu. Dobrodružství kubismu pro Picassa bylo jako
vzrušující objevování neznámých krajin, každá malba byla v moderním
umění krokem kupředu.
Léto roku 1909 Picasso strávil v Horta de Ebro. Tamní prostředí ho
inspirovalo ke zkoumání a zachycení nespočetných úhlů krajiny.
Lámal povrchy a popisoval odrazy světla, což bylo definováno jako
analytický kubismus. Picasso studoval objekty, které se pod jeho
přísným pohledem rozkládaly na neznámé novotvary, realita byla
znovuobjevena ve všech aspektech obsahu a prostoru. Obraz se pro
něj stal předmětem sám o sobě, Picasso soustředil všechny svoje
síly a schopnosti na přepsání výrazu nových forem.
V roce 1912 se Picasso setkal s Evou Gouelovou (toto jméno pro ni
vymyslel Picasso, původně se jmenovala Marcelle Humbertová), která
se stala jeho novou společnicí. Tato doba ohlásila začátek nové
fáze kubismu, tzv. syntetický kubismus. Picasso do svých obrazů
přidával výstřižky z novin a skládal celou kompozici z nových
kombinací materiálu a barev. Dosáhl tak zreálnění a kubismus nově
podléhal kouzlu opravdovosti a spojení dvou světů.
Vyhlášení první světové války zastihlo Picassa v Avignonu, brzy se
však vrátil do Paříže, kde pracoval v novém ateliéru na Boulevard
Raspail. V roce 1915 zemřela po dlouhé nemoci Eva Gouelová, avšak
Picasso nezůstal sám na dlouho. Seznámil se s ruskou baletkou Olgou
Koklovovou, kterou si následně vzal za manželku. Koklovová Picassa
uvedla do světa vysoké společnosti a distingovaných večírků, což
ovšem bohémského Picassa ubíjelo, a tak se oba manželé neustále
hádali a Picasso si udržoval několik milenek. Picasso a Koklovová
se nikdy nerozvedli, zůstali manželi až do její smrti v roce 1955,
hlavně proto, aby Picasso nemusel rozvodem přijít o polovinu svého
majetku.
Picasso stále tvořil bezpočet kubistických obrazů, avšak stále
silněji si uvědomoval omezenost námětů. Studoval tedy díla a styly
starých mistrů a vracel se ke svým původním námětům – akrobatům,
harlekýnům a tanečnicím. V letech 1919 až 1924 také vytvářel
divadelní kulisy a návrhy na kostýmy pro Ballets Russes Sergeje
Ďagileva. Novým tématem v jeho umění byly malby mateřství, jako
odraz narození jeho syna Paula v roce 1921.
Picasso se těšil nevšednímu zájmu společnosti pro svou
nevyčerpatelnost a originalitu a v roce 1930 získal Carnegieho cenu
za umění. Dva roky poté se setkal se sedmnáctiletou Marie-Thérèse
Walterovou, svou novou společnicí, pod jejímž vlivem vytvořil
nespočetné množství sérií obrazů spících žen. V roce 1935 se stal
otcem dcery Maii a napsal drobné sbírky lyrické poezie. Jeho novou
osobní sekretářkou se stala Jaime Sabartesová, která brzy
vystřídala Marii-Thérèsu. Maria-Thérèse strávila zbytek života
marnými nadějemi, že si ji Picasso někdy vezme za manželku a čtyři
roky po jeho smrti spáchala sebevraždu oběšením.
Rok poté byl Picasso ustanoven ředitelem Prada a propukla španělská
občanská válka. Jako popis historických okolností Picasso v roce
1937 namaloval slavný obraz Guernica – černobílé plátno popisovalo
hrůzy války v apokalyptických symbolech a kontrastech světla a
stínu. Místo přesného výpisu reality naznačovalo plastické hrůzy a
hluboké pocity viny, tragického sarkasmu, ironie, nehybnosti smrti
v myšlenkách a emocích agonie. Picasso v Guernice zkoumal limity
lidské lhostejnosti, v ohyzdných vykloubených anatomiích popisoval
násilí páchané na člověku a stal se tragickým svědkem temné
tragedie a utrpení humanity. V této době byla Picassovou společnicí
fotografka a malířka Dora Maarová, která fotograficky
zdokumentovala jeho práci na Guernice.
Druhá světová válka nezastavila Picassovo tvůrčí tempo. Válku
Picasso trávil zpočátku v Paříži a poté na jihu Francie u
Středozemního moře. Věnoval se litografii s náměty v antických
mýtech a magických vírách. Jeho díla byla s velkým úspěchem
vystavena v Museu moderního umění v New Yorku.
V roce 1944 Picasso vstoupil do komunistické strany Francie, v roce
1950 dokonce od sovětské vlády získal Leninovu mírovou cenu za
umění. S kritikou Stalina bylo jeho počáteční nadšení ochlazeno, i
když zůstal podporovatelem komunismu po celý zbytek života. Většinu
svého času Picasso tehdy trávil na francouzské Riviéře s Françoise
Gilotovou, kde se věnoval umění keramiky. Narození syna Clauda a
dcery Palomy ho inspirovalo k tvorbě obrazů plných jemné citovosti,
rytin a soch s tématikou mateřství a dětí. Gilotová měla jako
jediná z Picassových žen tolik odvahy, že ho v roce 1953 sama
opustila, údajně kvůli jeho hrubé povaze a nevěrám. Její odchod byl
pro Picassa velkou osobní ránou.
Picassova díla byla v té době vystavována po celém světě a Picasso
se těšil nevídanému zájmu a popularitě. V roce 1952 se věnoval
dekorativní malbě a vytvořil rozměrné nástěnné plastiky pro UNESCO.
Seznámil se s Jacqueline Roqueovou, kterou si v roce 1955 vzal za
ženu. Stárnoucí Picasso nevykazoval žádnou únavu a stále s
nevídaným nadšením a tempem tvořil stále nové a nové obrazy a
plastiky. V roce 1963 bylo v Barceloně otevřeno Picassovo
museum.
Picasso býval často popisován jako člověk malé postavy, tmavé
pleti, s tmavýma a téměř nehybnýma hlubokýma očima, nepřirozenými
pohyby a ženskýma rukama, špatně a nedbale oblečený, napůl bohém a
napůl dělník z továrny. Věřil jen sám v sebe a vždy představoval
bezpočet protikladů. Byl temperamentním individualistou a
milovníkem plného života, zvídavým a nespokojeným otrokem svého
génia, mistrem palety a štětce, neznajícím odpočinku a únavy a
přesto plným svobody přetvořit svět podle svého, bez konvencí,
pravidel a předsudků.
Picasso představoval svoje vlastní drama – drama souboje mezi
člověkem a přírodou, odvrhoval štěstí a naději v radostech života.
Nehledal, pouze nacházel, předměty svého zájmu přetvářel v
analytických metamorfózách a dával jim vlastní život s nábojem
španělské prudkosti. Umění vytvářel s hlubokou láskou a
nezastavitelnou vášní, zacházel za hranice svého impéria, pohlcoval
skutečnost a skutečnost byla pohlcována v něm. I když téměř celý
svůj život strávil ve Francii, svým nezaměnitelným stylem je
považován za předního španělského umělce.
Picasso zemřel při večírku s přáteli po boku své manželky
Jacqueline Roqueové 8. dubna 1973 v Mougins ve Francii, byl pohřben
v Vauvenargues. Jeho smrt byla smrtí geniálního a jedinečného
tvůrce, malíře vášně a síly života, která ho inspirovala svou
nevšední intenzitou. Picasso zemřel jako mistr bez dědiců, jako
nejoriginálnější a nejtvořivější génius naší doby.
Zdroj:
www.artmuseum.cz
autor: Martina
Glenn
