Petr Jákl má rád Kajínka!

Od sportovce se očekává, že po ukončení aktivní činnosti začne trénovat, pro vás by to bylo určitě jednodušší, než se vrhnout na herectví…

Já o trenérské kariéře nikdy neuvažoval. Vychovat mistra světa nebo olympijského vítěze musí být určitě skvělý pocit, ale ve finále vyhraje stejně on, ne vy. Navíc mojí ctižádostí bylo dobývat i zdánlivě nepokořitelné vrcholy, zkoušet nové věci.

Má cesta k herectví nebyla přímá, nejprve jsem, ještě jako aktivní sportovec, na „vedlejšák“ zaskakoval jako kaskadér. Neřekl bych ale, že mám nějaký extra talent, možná za pár příležitostí vděčím i svému zevnějšku a postavě, i když to není jenom o tom. V Hollywoodu je víc herců, co mají kolem dvou metrů a vypracovanou postavu, asi jsem se typově hodil do určitých rolí.

Hrál jste i v amerických kasovních trhácích: Namátkou XxX, Vetřelec vs predátor, Česká spojka.  Jak jste se k nim dostal?

Já šel studovat herectví do Los Angeles, kde jsem získal určité kontakty, díky nimž přišly nabídky a poté i šance. Asi jsem byl ve správný čas na správném místě.

Váš úspěch asi překvapil hodně lidí - nejen z branže - ono se judistech říká, že jejich inteligence spočívá hlavně ve svalech…

Já vždy hlásal, že herectví je moje hobby, nikam jsem se necpal a když mě náhodou režiséři obsadili, asi věděli proč. A pokud dostanu roli, nebádám nad tím, proč ji dali mně a ne někomu jinému, místo toho se snažím odvést nejlepší výkon. Jestli si někdo myslí, že hrát neumím, vymlouvat mu to nebudu. To je stejný, jako ironický dotaz, jakým švindlem se mi povedlo získat vysokoškolský diplom. Na to odpovídám, že jsem děkana držel pod krkem tak dlouho, dokud mi ho nedal!!

Slyšel jsem, že jste měl hrát i po boku Arnolda Schwarzeneggera, ale on to odmítl, protože je o hlavu menší…

Jo, taky jsem to slyšel. A opravdu měřím o pár centimetrů víc, ale určitě to nebylo tak, že by dal příkaz, aby mně neobsadili. Já se s ním navíc párkrát bavil, pozval mě coby čestného hosta na premiéru svého filmu, čehož si cením, není snadné se dostat do jeho blízkosti. Je to silná osobnost. Ohromně cílevědomý, možná až extrémně tvrdý sám k sobě. Vidíte, také se mu všichni smáli, že není herec, ani politik a kam to dotáhl!

Jste herec, producent a nově i režisér. Které z těch povolání vás nejvíc uspokojuje?  

Uspokojuje? No nevím. Ona je to totiž práce a platí u ní naprosto stejná pravidla jako u kterékoli jiné – důležitý není pocit, ale výsledek. Jako producent se musím nejvíc ze všeho starat o to, abych nejen sehnal na film dost peněz, ale aby se také v různých formách vrátily, což v dnešní době není moc snadné. Chodí mi denně mraky scénářů, kdybych měl všechny přečíst, nedělal bych vůbec nic jiného. Mám na to proto vypracovaný systém - přelouskám prvních deset stránek a přibližně vím, jestli jo nebo ne. I když některé jsou natolik stupidní, že čtu až do konce a furt si říkám: „Přece nemůže být celý tak blbý“.  Je. Asi nejdůležitější je vybrat dobré téma. A hlavně mu musím naprosto věřit, nedokázal bych produkovat snímek, o němž si myslím, že nemá šanci na úspěch. Třeba u Kajínka jsem stoprocentně přesvědčený, že diváky osloví a zároveň donutí k zamyšlení, jestli u nás není něco špatně.

Jeho kauza je dost mediálně propraná, nemáte pocit, že už nemůžete nic nového najít?

Ne. Nejde o dokument, ale thriller odkrývající pozadí asi nejznámější české kriminální kauzy novodobé historie. Zabývá se propojení podsvětí s policií, neuvěřitelnými okolnostmi Kajínkova útěku z nejstřeženějšího českého vězení Mírov, i tím, co dělal po útěku, na svobodě. Film je plný emocí, jak negativních tak pozitivních, které jsou opepřeny akčními scénami. Příběh však není jen primárně o něm, ale hlavně o době, v níž žijeme, systému a stavu našeho soudnictví. Odhalíme plno nových informací, které nebyly dosud zveřejněny a divák se dozví i náš názor na celou kauzu, podložený vlastním vyšetřováním případu a pětiletým shromažďování informací od obou stran.

Myslíte, že mu film může pomoci z vězení?  

To určitě ne. Z hlediska českého práva již neexistuje možnost, jak znovu otevřít jeho případ, snad s výjimkou toho, že by se viník - nebo možná spíš viníci -  k vraždě přiznali. Ale na tohle téma bych nerad moc mluvil, protože právě o tom celá zápletka je.

Točit film, u kterého divák předem ví konec je dost riskantní, uvědomujete si to?

Jistě. Ale to neznamená, že by se nedal natočit nově a přitažlivě. Co třeba takový Titanic? Tisíckrát obehraná látka, jasný děj, a co z toho dokázal James Cameron udělat! I když by mě ani ve snu nenapadlo se s ním srovnávat, doufám, že Kajínek bude v českých poměrech stejně úspěšný, zatím je reakce lidí, kteří viděli jeho ještě nedodělanou verzi, příznivá. 

Patřím mezi ně. Jedna z vašich postav kouří doutník. Protože náš časopis o nich je nemohu se závěrem nezeptat na váš vztah k nim.

Můj vztah k nim je, jak se píše v posudcích, „veskrze kladný“. Původně také bylo těch scén mnohem víc, měl tam i svoji „roli“, ale bohužel jsem je ve střižně musel „vyhodit“ u filmů tohoto druhu jde o dynamičnost příběhu a ta se s přílišnou délkou ztrácí. Jinak mám doutníky rád, ale musím na ně mít klid a pohodu, a to je právě to, co teď nemám. Ale už se těším, až ten blázinec skončí a sednu si doma do křesla, naliju si panáka skotský a zapálím si svou oblíbenou značku Partagas. Nebo taky na oslavu úspěchu.

Jan Janula, foto autor a archív Petra Jákla