I. světová válka a snaha o uzavření míru
V minulém čísle jsem slíbil navázat na první článek o rakousko-uherské monarchii, který souvisel s životem v říši před I. světovou válkou. Upustil jsem od popisu válečných událostí, které asi každý z nás zná ze školních lavic a spíše bych se soustředil na popis událostí, které směřovaly k ukončení I. světové války.
Základní změnou, která vedla k jinému pohledu na armádu, bylo nastoupení Karla I. na císařský trůn.Už v listopadu 1916, v první proklamaci k národům podunajské monarchie, císař Karel uvedl ,, Chci činiti vše, aby hrůzy a oběti války byly co nejdříve zažehnány, aby těžce pohřešována požehnání míru byla Mým národům opět získána…“
Tato proklamace panovníka byla obyčejnými vojáky a národy přijata s velkým počtem souhlasných projevů.Kdo ale nejásal, bylo vedení armády. Císař v souvislosti s tím odvolal náčelníka generálního štábu, který zasahoval nejen do záležitostí vojenských ale i politických.
Do čela armády pak jmenoval generála Arz von Strassenburga – vojáka, který se věnoval svému řemeslu a do politiky se nepletl. Tím Karel I. definitivně otevřel cestu snahám o ukončení války. Vedení c. a k. armády přišlo tímto o politickou moc.
Karel I. zároveň začal naléhat na prosazení mírové nóty, kterou nechal doručit na stůl všem nepřátelům monarchie.
Právě v této době narazil císař na zásadní problém. Německo, které bylo spojencem rakousko-uherské monarchie, mělo na problém války jiný názor. A těmto snahám a představám německého císaře Viléma, nedokázal Karel I., vzdorovat. Německo mělo svojí představu – buď mír vítězný a když ne, tak raději válku. Náčelník německé armády Erich von Ludendorff zasadil snahám rakouského císaře další ránu 1. února 1917, kdy vyhlásil neomezenou ponorkovou válku. Cílem bylo zničení loďstva Velké Británie. Rakouský císař byl zásadně proti. Nemohl ale riskovat roztržku s Německem. Tiše souhlasil.
Právě toto rozhodnutí o vyhlášení neomezené ponorkové války mělo zásadní význam pro další vývoj válečné situace. V důsledku těchto operací došlo totiž k ohrožení, do té doby neutrální mocnosti, USA. Německo nepočítalo s tím, že vztah USA k válce toto rozhodnutí změní. Opak byl ale pravdou. Již na počátku jara 1917 americký kongres ratifikoval přerušení diplomatických vztahů s Německem a 6. dubna téhož roku vyhlásil Německu válku. V tento den se evropský konflikt stal světovým.
Rakouský císař byl v zoufalé situaci. Od září 1917 věděl, že rakousko-uherská armáda již není schopná nahradit ani početní ani materiální stavy. Vojáci však bojovali za svého císaře dál. A vítězili. Projevili velkou statečnost a oddanost, když koncem léta roku 1917 odolávali italské armádě u Terstu – významného rakousko-uherského přístavu, a v následné ofenzívě, v říjnu , zatlačili Italy daleko od Istrijského poloostrova, Korutan a jižních Tyrol. Díky této operaci nebylo území monarchie v bezprostředním ohrožení.
Postup na italské frontě měl však i svou stinnou stránku. 7. prosince 1917 vyhlásily USA válku rakouské monarchii. Země se ocitla v obrovských hospodářských problémech.
V lednu 1918 začaly ve Vidni, Budapešti, Brně a dalších městech monarchie propukat demonstrace a výtržnosti, které byly spojeny právě s hospodářskými problémy. V říši byly sníženy příděly chleba .
V té době už probíhala mírová jednání. Především s Ruskem. To bylo v rozkladu po listopadové revoluci a snažilo se dojednat klid zbraní, aby si mohlo vyřešit vnitřní problémy.
Prvním úspěchem bylo vyjednání míru s Ukrajinou, která se vydělila z Ruska a díky rakousko-uherskému vyjednavači, ministrovi zahraničí Czerninovi se podařilo monarchii získat ještě cca 120 tis. tun obilí, které alespoň krátkodobě zlepšilo situaci v zásobování mocnářství.
Mohlo by se v tuto chvíli zdát, že ukončení války je již za dveřmi. Bohužel, právě díky mírovým smlouvám s Ukrajinou, Ruskem a Rumunskem se uvolnily vojenské síly německé armády, které teď nebyly vázána na východě a císař Vilém II. zahájil armádní ofenzívu na západní frontě.
Rakouský císař Karel I. již v té době neměl na rozhodování Centrálních mocností velký vliv.
Nesdílel sice nadšení německého císaře pro válku. Byl však natolik zkompromitován tzv. Sixtovou aférou, že do dalších záležitostí války nemohl prakticky zasahovat. Císařova snaha o mír, kdy vedl tajná diplomatická jednání o míru s Francií prostřednictvím svého švagra Sixta Bourbonského, přinesla špatné ovoce. Karel I. byl po této aféře jako spojenec Německa tzv. ,, mimo hru.“
Podvolil se přání Německa a c. a k. armáda šla do další ofenzívy na italské frontě. Tentokrát už to ale nebyla ofenzíva vítězná.Vzápětí Německo vyzvalo svého spojence k převelení c. a k. armády na západní frontu. Karel I. nevzdoroval. Převelel své vojáky na francouzské bojiště. Armády, které stály proti, za pomoci čerstvé a dobře vyzbrojené armády USA, byly však nad možnosti vyčerpaných vojáků monarchie.Pak přišlo zhroucení balkánské fronty. Za těchto podmínek a odříznuti od jediných zásob ropy v monarchii bylo i Německo donuceno začít jednat o míru. 5. října 1918 Německo, Rakousko-Uhersko a Turecko požádalo amerického presidenta Wilsona o zastavení bojových akcí a zahájení mírových jednání.
Rakouský císař Karel se pak upnul na Wilsonův mírový program, kde měla být zaručena pro národy monarchie ,, co nejsvobodnější příležitost autonomního rozvoje.“ Karlova snaha o důslednou federalizaci říše vzala za své poté, co americký president nedodržel tento bod mírového programu a 4. října 1918 v odpovědi na nótu Karla I., odpověděl, že právě tento bod dohody již neplatí.
Další vývoj je již znám.
Zradikalizované národní reprezentace již nechtěly žít pod habsburským domem. Vize naprosté volnosti a samostatného rozhodování byla příliš lákavá.
Vše co bylo před válkou bylo vyhlášeno za chybné a špatné. Koho s těch, kteří se těšili nově nabytou mocí, by tenkrát napadlo, že nově vzniklý stát se ze získané samostatnosti nebude těšit příliš dlouho. Koho by tenkrát napadlo, že díky chybám, které se staly po I. válce čeká Evropu a naše země daleko tragičtější a krutější kapitola dějin, než byla I. válka.
