Bouřlivé (australské) víno

Vedle klasických evropských vinařských zemí se do popředí zájmu všech milovníků tohoto ušlechtilého moku stále více prosazují i vína z takzvaného Nového světa. Mezi nimi hraje v současné době prim Austrálie. Boom, který nyní zažívají výrobci a pěstitelé vinné révy, nemá obdoby nejen na tomto nejmenším kontinentě, ale ve světovém měřítku vůbec. Otázka zní: je to všechno jen móda, nebo jde o trvalý trend podložený kvalitou? Odpověď možná najdete v následujících řádcích...

 

 

Trocha historie nikoho nezabije

 

První stránky moderní historie tohoto světadílu se začaly odvíjet dne 26. ledna 1788, kdy k australskému pobřeží dorazil konvoj vedený kapitánem Arthurem Phillipem. Na palubě jedenácti lodí, které půl roku předtím vypluly z britského Portsmouthu, byly (kromě 750 trestanců) také sazenice vinné révy. I když někteří galejníci pocházeli z Francie, réva samotná měla původ v Rio de Janeiru a především Jižní Africe, tedy míst, kde flotila cestou zastavovala. Po úvodních potížích s osídlováním neznámých končin se pěstování vína začalo rozvíjet jen velice pozvolna. Nicméně již od roku 1820 můžeme mluvit o prvopočátcích jeho výroby. Během těchto a následujících let byly (pochopitelně především z Francie) dovezeny desetitisíce sazenic mnoha různých odrůd, z nichž řada nalezla na této pro ně nezvyklé půdě velmi příznivé podmínky k růstu. Myslím, že v této souvislosti není na škodu malá lekce zeměpisu. Austrálie, to je totiž především nádherná panenská příroda. Hory, moře, pouště, pralesy. Prakticky celá civilizace se rozprostírá podél mořského pobřeží. Vnitrozemí je pak jedna velká pustina, kde nepotkáte človíčka ne stovky, ale tisíce kilometrů. Pocity místy až nekonečné samoty se nutně musely odrazit i v chování a zvycích místních lidí. Konzumace whisky a dalšího tvrdého alkoholu byla v těch pionýrských dobách extrémně vysoká, což mnohdy vyvolávalo vzájemné konflikty. I proto tehdejší vláda začala výrazněji podporovat pěstování révy. Problém nebyl ani tak tom, že by zde nesvítilo slunce - právě naopak - ale v nedostatečné závlaze a leckdy i nepříliš vhodné kvalitě půdy. Aby majitelé vinohradů eliminovali tento očividný handicap nezbylo jim nic jiného než vymýšlet různé závlahové systémy, ale k tomu se ještě dostaneme.

 

Francouzský šok

 

Mapování terénu netrvalo dlouho, už od konce devatenáctého století byla australská vína díky účasti na mnoha mezinárodních soutěžích známa nejen odborníkům, ale i stále širšímu okruhu zákazníků. V roce 1873 pak zažila obrovský šok samotná kolébka vinařství Francie, když na výstavě ve Vídni nebyla v jedné kategorii za nejlepší jako vždy vyhodnocena jejich značka, ale australský syrah. Pro členy poroty ze země galského kohouta šlo o příliš silné sousto a výstavu demonstrativně opustili. Jejich ješitnost jim nedovolila uznat nespornou kvalitu konkurenčního výrobku, zvlášť když pocházel od "opovrhovaných protinožců". Ostatním návštěvníkům však zachutnalo natolik, že se objednávky jen hrnuly. To následně mělo vliv i na rozšíření vývozu, a to celkem pochopitelně především do Anglie, pod kterou jako kolonie spadala (a dodnes spadá). Podstatnou část tehdy vyráběných australských vín tvořily ovšem hlavně dolihované a fotifikované značky, připomínající svým stylem na britských ostrovech tak oblíbené portské. Ani vyprodukované množství nebylo nijak zvlášť vysoké. Zásadní změna ve strategii a pěstitelském úsilí nastala až těsně po druhé světové válce. Souvisela jak s masivním přílivem nových emigrantů, tak částečně i se změnou životního stylu. I když na venkově dávají farmáři stále přednost pivu a sklence whisky, ve velkoměstech poptávka po víně stoupá stále masivněji. A protože Australané patří k vysoce patriotickým národům, je nabíledni, že dávají přednost vlastním značkám, které jsou navíc mnohem lacinější. To souvisí možná i s tím, že jejich poměrně typickým povahovým rysem je šetrnost - abych neurazil. Tak třeba každý víkend můžete ve větších městech vidět na trhu lidičky, snažící se prodat i ty nejnemožnější věci - třeba půlku ramínka na šaty. Není jim líto chodit na trh několik týdnů, aby nakonec prodali veteš za pár dolarů. Ale to jsme poněkud odbočili od tématu...

 

Slunce, seno, víno

 

Průměrná spotřeba vína rostla naprosto neuvěřitelným tempem - z 8 litrů na hlavu v roce 1960 na 21 litrů v roce 1985!! Převahu stále víc získávala klasická suchá bílá a červená vína různých odrůd. Mezi nimi převažovaly ty klasické: Cabernet, Sauvignon, Merlot, Pinot Noir aj. Rozšířilo se i používání dubových sudů pro zrání, začalo se zvolna koketovat i s výrobou botrytických vín, pro které místy rašelinová půda skýtá velmi dobré podmínky. Úspěchy na zahraničních trzích na sebe pochopitelně také nedaly dlouho čekat. Křivka prodeje a tím i oblíbenosti začala nevídaně stoupat. Například export, který před patnácti lety dosahoval pouhých 9 miliónů litrů, stoupal až závratnou rychlostí, roce 1994 se už vyvezlo 124 000 000 litrů a v současnosti je atakována hranice dvě stě milionů litrů. Abychom mohli odhalit příčiny této masivní obliby je nutno trochu detailněji probrat základní atributy, které tvoří páteř dobrého vína. Začněme barvou: není možno si ji splést. U bílého je tak zlatavě žlutá, že až podezříváte výrobce z použití nějakých chemických přísad (což je pochopitelně hloupost). U červených, které také australané víc preferují, zase dominuje sytě temná. Sami o něm s oblibou říkají že přes pořádné víno nesmí být vidět a podle toho ho také vyrábí. Vedle barvy se charakter vína nezapře ani při vůni. Již první nadechnutí musí každého, ať už znalce či laika, okouzlit nebo spíš ohromit svou nečekanou silou, vůní a hloubkou. Při prvním doušku se vás nutně zmocní pocit místy až neskutečné plnosti, jde o mimořádný chuťový prožitek. Mám dojem, vlastně je to spíš jistota, že každý, kdo jen jazýčkem ochutnal australské víno, na jeho chuť nikdy v životě nezapomene. Je tak úplně jiné než všechna ostatní, že to prostě nelze. Někdo by se mohl domnívat, že v zemi, kde svítí slunce s takovou intenzitou (teploty v létě dosahují až 45 C) se musí pěstování révy nutně dařit, to je však pravda jen zčásti. Ta totiž vyžaduje i hodně vláhy a tady na jaře a v létě prakticky vůbec neprší. Proto naprosto všechny vinice disponují nesčíslným množstvím zavlažovacích systémů různé úrovně. Některé využívají i tu nejmodernější techniku, elektronická čidla jsou například uložena přímo v půdě a napojena na počítač, který kontroluje potřebnou vlhkost. Automaticky potom dává pokyn ke spuštění závlahového mechanismu. Je ovšem jasné, že taková zařízení nejsou právě laciná...

 

Jáchyme, hoď ho do stroje

 

To je také ten pravý důvod, proč lokalit vhodných pro pěstování révy (vzhledem k obrovské rozloze země) je poměrně málo. V západní části najdeme jen několik málo míst poblíž Perthu, např. Swan Valley či Mt. Barker. Nejvíce jich je v Novém Jižním Walesu mezi městy Adelaide a Sydney. K zcela typickým rysům místních vinařů patří míchání a křížení různých odrůd, jakož i jejich neobvyklé a leckdy vyloženě matoucí značení na etiketě. Například riesling opravdu znamená ryzlink, ale třeba takový Tokay nemá nic společného s maďarským tokajským ani alsaským pinotem. Ve skutečnosti jde o francouzskou odrůdu muscadelle. Na rozdíl od Evropy, která je celá doslova rozparcelována na jednotlivé apelace a má stanovena velice striktní pravidla, co se kde smí a nesmí pěstovat, v Austrálii žádná podobná omezení neplatí. Vinaři mohou tedy zcela bez obav experimentovat s různými technologiemi, mísit odrůdy podle vlastní úvahy i sklízet zcela libovolné množství úrody. Tato svoboda však může být i dvojsečnou zbraní. Umožňuje sice hledat (i nacházet) nejlepší způsoby jak vyrobit velké množství vína ve velice dobré jakosti za příznivou cenu, na druhé straně však brání vzniku opravdu velkých vín. U nich totiž hraje klíčovou roli schopnost stárnutím získávat na kvalitě. Někteří zákazníci vždy požadují dlouhými roky zrání prověřenou stálost a tím také jistotu chuťového prožitku. I proto velká většina australských značek zatím dobývá (i přes své nesporně výborné chuťové vlastnosti) spíš střední třídy světového žebříčku. Mnoho místních pěstitelů si to však už začíná uvědomovat a podniká v tomto směru nová opatření. Další faktor, s kterým se musí vyrovnat, je, že zdejší půda má oproti evropské své odlišnosti - ostatně jako celý tento národ. A protože klasik ústy Buška z Velhartic praví - jaké víno - takový lid - nebude jistě na škodu uvést několik typických rysů místních obyvatel.

 

Australská povaha

 

Každý Australan má rád sport, sázky a hry. Nejpopulárnější jsou koňské dostihy a největší událostí pak Melbournský pohár. V jeho průběhu se prakticky zastaví život v celé zemi. Obchody jsou mnohdy zavřené, i většina úřadů má omezený provoz. V restauraci vás číšníci neobslouží po dobu, co se běží jednotlivé dostihy. Celý národ sleduje televizi, aby mohl po jeho skončení hlučně oslavovat vítěze - popřípadě se i radovat z vyhrané sázky. Další zálibou jsou vodní sporty, a z nich především plavání a surfing. Několikrát v týdnu se seberou a odjedou k moři. Nevadí jim jen kvůli dobrému vykoupání ujet vzdálenost rovnající se třeba cestě z Prahy do Mnichova. Ve vzájemných vztazích zaměstnanců a zaměstnavatelů se projevuje velká familiérnost, sociální rozdíly nejsou vnímány tak výrazně jako jinde. Podlézavost či naopak protekcionismus, které "zdobí" naši společnost, zde nemají místo. Hlavně proto, že Australani mají v sobě značnou hrdost, takže podobné praktiky jsou pod jejich úroveň. Nezávidí, nepomlouvají. Jsou velice přátelští, a to nejen k cizincům. Pokud do pubu přijde přespolní - a nemusí to být jen Evropan - má zajištěno, že se dobře a většinou i zadarmo nají a napije.

 

Tyto informace jsou důležité i pro pochopení filozofie místních vinařů, o kterou má každý pořádný konzument tohoto ušlechtilého moku vždy zájem. Pro mě je tak trochu záhadou, že specifický a nenapodobitelný buket zůstává stále tentýž, i když mezi jednotlivými apelacemi leží mnohdy více než tisíce kilometrové vzdálenosti (některé druhy dokonce pocházejí i z Nového Zélandu či okolních ostrovů Tasmanie či Victorie). Na celém území v současnosti působí něco přes sedm stovek vinařských podniků, nesoucích nám mnohdy exotické názvy jako Wirra Warra Vineyards, Katnook Estate a jiné. Úplně nejčastěji se však používají jména zakladatelů, průkopníků, kteří kdysi založili vlastní vinařské klany. Jedním z těch nejvěhlasnějších je rodina Campbellových...

 

Dobrý den, pane Campbell

 

Léta páně 1850 přijel ze Skotska John Campbell, aby tu hledal své štěstí jako zlatokop. To se ho (na rozdíl od jiných) docela drželo, a tak mohl o necelých dvacet let později založit svůj první vinohrad, pojmenovaný Bobbie Burns. Našel pro něj ideální místo ve Victorii, v oblasti Rutherglenu. Z původně malinkého kousku země se vinice do roku 1885 rozrostly až na 20 hektarů. Když už se zdálo, že další skvělou budoucnost nemůže nic ohrozit a nezvyklé rozhodnutí - dát přednost vínu před tradiční skotskou zálibou ve výrobě whisky - bylo správné, přišla jako blesk z čistého nebe naprostá katastrofa. Z Evropy se de facto po celém světě (s výjimkou obou Amerik) rozšířila zrádná phylloxera, révokaz ničící bez milosti révové keře. Tím se v mnoha oblastech na několik desetiletí zcela zastavil život. Pomalou a velice náročnou obnovu vinohradů, zahájil až nejstarší potomek zakladatele, David. Předčasná smrt v roce 1933 však zanedlouho ukončila jeho úsilí. Štafetu pak po něm převzal jeho syn, tehdy teprve osmnáctiletý mladíček Allen. Jemu se i přes svůj nízký věk podařilo úspěšně zvládnout řízení rodinného podniku i proplout nelehkým úskalím hospodářské krize. V poválečném období pak nastaly pro australské vinaře zlaté časy a Campbellovi chytili svou příležitost za pačesy. Dále rozšiřovali vinice a vhodným mísením odrůd zlepšovali kvalitu svých výrobků. Postupem času se zaměřili kromě suchých červených a bílých vín i na desertní a právě ta je nakonec proslavila. Když z Francie kdysi přivezli druh "muscat a petit grain rouge" a zkusmo jej zasadili, možná ani sami netušili, že právě v této půdě nejlépe ukáže své možnosti. Během 130 let existence firmy neustále vylepšovali typické vlastnosti těchto hroznů, ale zároveň přitom zachovávali tradiční způsob výroby. Muscat of Rutherglen, jak se tato perla nazývá, získal četná ocenění a dnes je mnohými znalci považován za nejlepší dezertní víno na světě! Tuto pýchu nejen této familie , ale i celého australského vinařství dnes vyrábí osm rodinných podniků. I přesto limitované množství Muscatu neumožňuje jeho větší rozšíření, takže budete-li mít někdy možnost se s ním setkat, neváhejte. Znalci toto konstatování mohou považovat za náš tajný tip.                   

 

                                                                                                                                          JAN JANULA