Hotelové bary byly lidmi považovány za zakázanou třináctou komnatu, kam smějí - kromě ubytovaných hostů - vstoupit jen vyvolení, navíc ceny v nich připomínaly drahotu, takže byly pro obyčejné smrtelníky absolutně nedosažitelné. To se sice už změnilo, nicméně stále mají mnohá specifika i tajemství a proto jsme se vydali na „exkurzi“ do hotelu InterContinental, který byl vlastně prvním špičkovým ubytovacím zařízením u nás a zejména do jeho Duke baru.
Odlišná architektura
Odlišnost i laik pozná už na první pohled, nejde jen o obvyklý barový pult obklopený vysokými židličkami a několika málo či více stoly, ale nachází se v rozlehlém prostoru. Navíc je z jedné strany prosklený, takže lze pozorovat dění venku, což rovněž není typické, stejně jako jeho situování do přízemních, nikoli obvyklých sklepních prostor. Pochopitelně se na vzhledu i zařízení podíleli špičkoví architekti, kteří počítali s tím, že do hotelového baru host nechodí jen za zábavou, ale třeba i pracovat, zvlášť v době přenosných počítačů. Navíc nutně vzali v úvahu, že má sloužit jako místo nerušených schůzek, takže v projektu nescházely ani stolky, rafinovaně ukryté mezi květinami, případně umístěné tak, aby zaručovaly intimitu.
Když jsem procházel mezi stoly k pultu, zaslechl jsem hned u několika z nich z naši mateřštinu. Podle průvodce který se mě ujal, barového managera Radka Jůna, je zde česká klientela běžná - i když ne v masovém měřítku, pochopitelně - ani dnes nepatří hotelové bary k těm s lidovými cenami. Tato politika je ovšem veskrze účelová, nedbá se totiž pouze na zisk, jde spíš o to, aby ti, co do nich chodí, měli rovněž i patřičnou společenskou úroveň a zapadli tak mezi obvyklou klientelu.
Utajená popularita
Tuto strategii ostatně Radek Jůn jen potvrzuje. Chodí sem hlavně lidé, kteří chtějí soukromí a vědí, že toho se jim u nás dostane, ať už jde o podnikatele, kteří si zde dávají
;)
obchodní schůzky, zpěváky, herce,
sportovce. U nás rozhodně nikdo neuvidí před vchodem tabuli s
vystavenými fotografiemi význačných osobností, kteří náš bar
navštívili - a že jich tady bylo, včetně těch největších
hollywoodských superstar. Nepotřebujeme se přiživovat na cizí slávě
či lákat hosty prostřednictvím takovéto obskurní „reklamy“,
naopak, respektujeme jejich inkognito. Ovšem je třeba zase říct, že
„štamgastů“, co svůj oblíbený podnik navštěvují denně či několikrát
v týdnu, u nás moc nenajdete. Je jasné, že někteří hosté se
čas od času vracejí, ale mnohem víc je těch, co uvidíme jen jednou,
zvláště to platí u kongresových turistů. Další celkem důležitá věc
je, že sem chodí návštěvníci zvyklí na nejkomfortnější služby a
také je logicky vyžadují. Proto máme i nápoje, u nichž je cena
jedné sklenky vyšší, než kolik jinde zaplatíte za celou láhve -
nebo i za karton…
Období drinků…
Zdejším barem - ten ovšem slouží zároveň i jako kavárna či restaurace - projde na osm tisíc hostů měsíčně, což rozhodně není málo. Dalším specifikem je, že se jejich skladba se odvíjí od ročního období, na jaře a na podzim totiž jezdí nejvíc obchodníci a manažeři, v létě „obyčejní“ turisté, zejména Američané či Japonci. Proto je nutno skladbu nápojů přizpůsobovat i těmto okolnostem. Když po očku sleduji „cvrkot“ zaznamenávám skutečnost, že objednávky rozlévaných drinků převažují. Radek to vysvětluje jednoduše. „ Nacházíme se v období, kdy nejvíc jezdí byznysmeni. Je tlačí čas, nechtějí čekat na namíchaný koktejl v šejkru, raději si dají klasického „panáka“, nebo rychlý drink připravený přímo do sklenice jako VodkaTini a podobně. Hodně z nich si ke stolu bere notebook, popíjejí a zároveň pracují. Jinak máme na „skladě“ 99 míchaných nápojů a jsme schopni uspokojit jakoukoli objednávku. Ženy si je často dávají poté, co ochutnají naše výtečné cukrářské výrobky, které máme vystavené v prosklené vitríně, říkáme ji batyskaf. O ty je ostatně zájem i mezi českou klientelou, běžně přijímáme objednávky na svatební či narozeninové dorty nebo i zákusky.
Večery s hudbou
Hotelové bary bývají většinou otevřeny téměř nonstop, ten v InterContinentalu není výjimkou, začíná se v osm a oficiálně končí ve dvě ráno, ale třeba i mnohem později, záleží na počtu objednávek. Hostů je tu i v pozdních hodinách stále dost, zvlášť když skončí „sezóna byznysmenů“ a přijedou „normální“ turisté, co se v naší stověžaté matičce chtějí hlavně pobavit. I v tomto případě je ovšem Duke bar výrazně odlišný od ostatních. Nenajdeme v něm žádné obří plazmové televize, kdy z hudebních stanic duní do prostoru supermoderní rytmy, není tu ani diskžokej, co pouští nejnovější hity. Zábavu zajišťuje živá hudba, obvykle se střídá koncertní kytarista s menší jazzovou kapelou. Dokáží vytvořit decentní a zároveň i uvolněnou atmosféru. Decentnost je ostatně zcela nezbytný prvek, barmana předvádějícího za pultem freestylové prvky tu neuvidíme - ne, tedy proto, že by je dokonale neovládal, ale do tohoto prostředí se prostě nehodí. Maximálně ještě tak pohazování kostkami ledu ve sklenici a i to jen při vhodné příležitosti, třeba když se hosté trochu víc odvážou. Obsluhující personál je neviditelný a zároveň všudypřítomný, prochází pravidelnými školeními aby mohl služby poskytovat na úrovni, kterou hosté požadují. A pochopitelně také patřičně jazykově vybavený.
Zkrátka a dobře, pro ty, kdo vyhledávají pohodu, komfortní servis a ničím nerušené soukromí jsou hotelové bary určitě tím pravým místem.
Jan JANULA
