Na svých obrazech ho zvěčnili Edgar Degas, Eduard Manet a především Henri Toulouse-Lautrec. Na mysli mám absint - nápoj opředený kouzlem zašlých časů, s bouřlivou pověstí a rituály, které jsou s jeho pitím spojovány. V mnoha zemích Evropy je jeho výroba zakázána, v jiných zažívá obrození. V minulosti byl nápojem bohémů, dnes se těší oblibě mezi společenskou smetánkou.
První zmínka o něm se datuje do roku 1796, kdy jistá žena z Val de Travers, dnes známá jako Matka Jindřiška, prodala náhodnému chodci destilovaný lektvar z tuctu bylin. Od té doby je ve Švýcarsku tento nápoj považovaný za národní medicínu, i když o jeho léčivých účincích lze rozhodně pochybovat. "Lidé ho pili přes míru, což vyvolávalo obrovské problémy, například domácí násilí, deprese. Mělo to vliv na celé generace, rodily se děti s nejrůznějšími poruchami. Bylo to velmi nebezpečné," říká Claude-Alain Bugnon. Koneckonců příběh malíře Lautreca je dobře známý. "Zelená víla", jak se také absintu říká, u něho vyvolávala halucinace, Lautrec tvrdil, že ho pronásledují bezhlavé příšery. Vincent van Gogh si údajně pod vlivem absintu uřízl ucho. Obavy ze šílenství, které destilát vyvolával, vedly nakonec ve Švýcarsku, podobně jako později ve Francii, k zákazu jeho výroby. Teprve vloni, 1. března 2005, tedy téměř po sto letech, byla jeho výroba opět legalizována.
V údolí Val de Travers v pohoří Jura na švýcarsko-francouzském pomezí to všichni uvítali. Absint pálili léta na černo, ovšem jen pro vlastní potřebu. Úřady se jim dařilo úspěšně obelstívat. Mezi tzv. piráty byl i pan Claude-Alain Bugnon; malou destilérku má v romantickém domě, který jakoby zapadal do dekadentní doby konce 19. století. Palírna je ve sklepení. "Tento přístroj jsme používali celou dobu. Výroba trvá přibližně čtyři a půl hodiny a s kolegou vyrábíme kolem pětadvaceti litrů za měsíc. Prostě jen tak pro známé. Ale někteří nyní měsíčně vyrábějí kolem pěti set litrů," říká pan Bugnon. Nápoj stáčí do lahví s vlastní originální etiketou. Je na ní smrtka s kosou a také datum 7.10. 1910, tedy datum, kdy byla výroba absintu ve Švýcarsku zakázána.
Tajemství, z čeho se právě jeho absint dělá, mi pan Bugnon nehodlá poodhalit. "Každý výrobce má svůj recept. Dnes je také jiná receptura než dříve, také se kontroluje procento alkoholu. Ten náš má 56 %," prozradil alespoň. Sedíme v bývalé tančírně a pan Bugnon přináší přístroj, který mi připomíná vodní dýmku. A absint. Překvapuje mne, že nemá zelenou barvu. Do skleniček přilévá trochu vody a absint se zbarvuje podobně jako turecká raki, řecké ouzo nebo francouzský pernod. A stejně jako tyto nápoje, i on chutná po anýzu. "Absint se vyrábí z dvanácti druhů bylin - koriandru, fenyklu, kerblíku, badyánu a jednoho druhu pelyňku, ze kterého se získává thujon, esenciální olej, který vyvolává halucinace. Proto dnes nesmí jeho podíl překročit 33 miligramů na jeden litr. A samozřejmě nesmí chybět anýz. A pokud je anýz zelený, dodává absintu zelenou barvu."
Nápoj vyráběný v Čechách nechce pan Bugnon příliš hanit, ale tvrdí, že se vyrábí úplně jinak, že jde o louhovaný nápoj, nikoli o destilovaný, a že barvivo není přírodní. Osobně srovnávat nemohu, ochutnávám absint poprvé v životě. Ve Švýcarsku je dnes jeho pití módní záležitostí. "V restauracích ho nabízejí jako aperitiv, dělají se z něho lahůdky, flambuje se na něm maso. Každoročně tu pořádáme absintové slavnosti, příští rok se budou konat už podesáté," láká k návštěvě Val de Travers poblíž města Neuchatel Joëlle. Věří, že nová vlna zájmu o anýzový likér přiláká turisty a přinese místním práci, protože zdejší kraj je na první pohled chudší než jiné kouty Švýcarska. A tentokrát snad nepůjde o žádnou halucinaci.
autor: Klára Stejskalová, zdroj www.rozhlas.cz
