Jak se vede dýmkařům v Čechách?

Výroba dýmek má v Českých zemích prastarou tradici, vždyť ty první, tehdy ještě hliněné, se u nás začaly objevovat už v sedmnáctém století. Později přišly na řadu porcelánové, které díky uměleckým kresbám na jejich hlavičce dnes patří k sběratelským raritám…

 

Výroba dýmek má v Českých zemích prastarou tradici, vždyť ty první, tehdy ještě hliněné, se u nás začaly objevovat už v sedmnáctém století. Později přišly na řadu porcelánové, které díky uměleckým kresbám na jejich hlavičce dnes patří k sběratelským raritám…

 

Učitelé v Kelči

 

 Ty ovšem měly nevýhodu, že kouření porcelán většinou rozpálilo tak, že se často nedaly udržet v ruce. Logicky tedy přišlo na řadu dřevo, vznikaly první manufaktury, převážně na Českomoravské vrchovině a Východní Moravě. Postupně se „dýmkařskými centry“ stala dvě města - Kleč u Valašského Meziříčí a Proseč u Skutče. Pro výrobu dýmek používali řemeslníci naše i cizí dřevo, hlavně olši a břízu. Materiál přiváželi „fajfkářům“ sedláci, ale někdy museli i sami mistři jet až na Slovensko, kde bylo zejména víc olší. Potřebné dříví museli kácet v zimě, z břízy se používala jen část kmene nad kořeny, která byla v těch místech rozšířená na „bakulu“. Tam bylo dřevo kroucené a po opracování dávalo pěknou kresbu - „květ“ i fládr. Největší rozmach dýmkařství nastal v Kelči kolem šedesátých let devatenáctého století, kdy to bylo tak dobře placené řemeslo, že k němu sběhli i lidé se vzděláním, například učitelští  mládenci, protože už tehdy byla tato práce špatně placená.

 

Tabák na Titaniku

 

Ti brzy ovládli nejen fortel, ale díky inteligenci přinesli do oboru mnohá drobná vylepšení. Dýmky se vyvážely hlavně do sousedních států, Maďarska, Polska a Rakouska, ale pár zásilek směřovalo i do Ameriky - jedna se bohužel nacházela v nákladním prostoru smutně proslulého Titaniku…

 

Postupně se však situace začala zhoršovat, největší podíl na zániku dýmkařského řemesla (nejen v tomto městě ale v Českých zemích vůbec) měla stále vzrůstající spotřeba cigaret, velkou ranou bylo i to, že právě jimi začala armáda zásobovat vojáky namísto surového tabáku. Ubývalo postupně učňů a i zkušení dýmkaři odcházeli za jiným zaměstnáním. Když byla například v Kelči v roce 1895 zřízena pokračovací škola pro učně, bylo na ní zapsáno patnáct učňů, v roce 1930 už jen jeden. Z dvanácti samostatných mistrů z roku 1911 zbylo jen šest a tak dále. Větší štěstí měla další dýmkařská lokalita - Proseč.

 

Prusové v Proseči

 

Za to, že  se toto menší městečko na Vysočině stalo metropolí dýmkařů mohou ne příliš populární Pruská vojska. Když totiž táhla v roce 1841 krajem, tak se s ním dva osadníci z Pasek, Filip Švec a Antonín Kosina, kteří na trakařích museli vezli píci pro koně dostali až do Kladska. Tam se na čas usadili a čeští přistěhovalci je naučili dýmkařskému řemeslu. Tomu se pak věnovali i po návratu domů. Postupně svůj um zdokonalovali a používáním mechanických pomůcek, jako byl například šlapací soustruh, zdokonalovali. Do pracovního procesu se pak zapojila i další řemesla, kromě řezbářství, z kterého v jistém směru dýmkařství vychází, i pasířství. Velmi dobře se v těch letech uživili takzvaní bakuláři, jak se říkalo těm, co hledali a poté ručně vykopávali pařezy vhodné k dalšímu zpracování.

 

První velká firma

 

V Proseči se dýmkařstvím živili především malí řemeslníci, kteří kromě členů své rodiny obvykle neměli zaměstnance. To se změnilo v roce 1880, kdy založil původně obchodník Bernard Kopperle dýmkařskou a pasířskou dílnu,  v niž našlo uplatnění na třicet řemeslníků a začal tak tovární výrobu dýmek. Nová firma -  funguje pod různými názvy dodnes - si brzy vytvořila odbytiště v celém Rakouskouhersku, dýmky, často nesly názvy lokalit, kam byly expedovány, například Krumlovky, Znojemky, Tyrolky. Nicméně se stále nevyráběly z materiálu, který je ze všech nejvhodnější a bez něhož si dnešní dýmky už nedokážeme vůbec představit, kořene briaru. Přelom přišel až ve dvacátých letech předminulého století, kdy se firmě dařilo natolik, že si mohla dovolit koupit nejen moderní frézovací stroje, ale hlavně dovést z Itálie velké množství této suroviny.

 

Dělba údělů

 

Množství zakázek později majitele dovedlo k myšlenkám, zda by nebylo vhodnější se o „impérium“  rozdělit a přibrat do kšeftu dalšího partnera, který by se zabýval víc distribucí, případně objevováním nových možností na trhu. Volba nakonec padla na firmu B.H. Kadlec a byla šťastná, protože objem výroby utěšeně stoupal, na konci třicátých let se v Proseči a okolí se vyrábělo na 500 různých typů dýmek a na produkci se podílelo přes 600 řemeslníků – z toho 510 dýmkařů, 15 řezbářů, 60 pasířů, 25 soustružníků a špičkařů. V této době se požadavky trhu zaměřily především na dýmky krátké a zahnuté později pak rovné.

 

Výroba neustala ani po znárodnění továrny Kadlec a Kopperle - možná i proto, že kouření dýmky holdoval „velký vůdce lidu“ Klement Gottwald, možná proto, že šlo o výdělečnou a v kraji zavedenou činnost. Lze říct, že komunisté paradoxně novému národnímu podniku Proseči pomohli, protože  do něj soustředili veškerou výrobu z tehdejšího Československa. A ta tam zůstala dodnes. Navíc je zde i Muzeum dýmek, ale o jejich exponátech a historii bude řeč příště…

 

         Foto: http/ www.krska-pipes.com/                                    JAN JANULA