Nápadité tvary, dokonalé řemeslné zpracování a téměř nemožné je koupit…

Tak asi takto lze definovat dýmky Roberta Kněze, sběratele, výrobce a soutěžního kuřáka. K dýmkám se dostal jednoduše – vzorem mu byl otec, který dýmku kouřil.

Robert na to sám vzpomíná: „…jedno sobotní dopoledne mě prostě napadlo, že bych mohl začít kouřit dýmku. Bylo mi sedmnáct let a táta proti tomu nic neměl. Šel jsem do trafiky, koupil jsem si Amphoru – to ještě byla, a za dvanáct korun. Dýmku jsem si vybral, no vybral - ono moc vybírat nešlo, ale koupil jsem si „blekstárku“ – „dablina“ pískovanou dýmku. Stála tehdy 43 korun…“

„A radil ti otec jak kouřit?“

„No ani ne…Víš, on byl takový ten kuřák co kouří z jedné dýmky tak dlouho až ji propálí. A pak si jde koupit novou… Takže rad moc nebylo, spíš jsem se učil sám. Nikdy jsem nekouřil cigarety a ani doutníky moc neprožívám – holt chuť na dýmku je pořád…“

„A jak ses dostal k výrobě dýmek?“

„No, asi dost tradičně. Tehdy žádný výběr nebyl a když jsem jich měl asi padesát a vyčerpal možnosti, které nabízely trafiky, rozhodl jsem se zkusit „předělat“ některou větší dýmku z Proseče. Začalo to vždy odstraněním laku, změnou povrchu buď na lesklý nebo kartáčovaný a pak jsem upravoval tvar. Kupoval jsem vždycky více kusů najednou a experimentoval jsem. Byl to vývoj – zpočátku jsem je jen „šmirgloval“, později jsem začal chápat chyby v tvarech a opravoval je. Asi po deseti letech od začátku kouření jsem jednou dostal darem dvě „goldstárky“ - to byl impuls a od té doby jsem dýmky začal zběsile sbírat. Sbíral jsem je sice od okamžiku, kdy jsem začal kouřit, tedy od roku 1969, ale až od sedmdesátého devátého se to téměř stalo mánií. To jsem zrušil i dovolenou abych mohl pracovat v dílničce a když jsem někdy vyjel do zahraničí měl jsem oči jen pro trafiky…“

V roce 1990 vytvořil první dýmku „pro sebe“ z briarové kostky. Dává přednost dýmkám bez filtru a jako náustek preferuje paragumu.K dnešnímu dni jich existuje 264 - tím se vysvětluje obtížnost dýmku od Kněze sehnat. Na výrobě, resp. na prodeji dýmek není existenčně závislý a málokdy dýmky prodává, sám říká, že je především dělá pro radost, pro přátele a na výměnu.

„Když někde vidím dýmku a líbí se mi, snažím se potom si ji pro sebe udělat – ale pokud možno ji ještě vylepšit.“

„Kolik dýmek máš ve sbírce a z kolika kouříš? Nepreferuješ své vlastní?“

„Dýmek mám 880, ale ze všech samozřejmě nekouřím – mám asi stovku oblíbenkyň a své dýmky nepreferuji, je mi to jedno, je-li dýmka kvalitní – kouřím z ní. Nekouřím z malých, nekouřím z dýmek z I. republiky a nekouřím z dýmek, které jsem získal z pozůstalostí. Většinou by to ani nešlo, protože jsou za ta léta natolik prosáklé dehtem…, ale všechny dýmky ve sbírce jsou funkční.“

„A co nějaká zajímavá historka při sbírání?“

„O všech 880 dýmkách vím odkud jsou, kde jsem je sehnal, prostě pár vět jsem schopný říci o všech. Ale legrace je, když si vzpomenu jak jsem z jednoho sběratele mámil freehand od Mirka Hanáka. Ten člověk sice sbíral jenom dunhillky, ale nemohl jsem ho zlomit. Nakonec jsem Hanákův freehand získal výměnou za dunhillku stodvacítku, krásný, sice pískovaný, ale velký bent. Dá se říci, že jsem ten freehand asi desetkrát přeplatil.“

Robert si odskočil i k výrobě vodních dýmek. Impulsem byl zážitek z čajovny, zalíbilo se mu i předávání hadice mezi kuřáky. Zkusil to, objevil fyzikální závislosti a šlo to.Po dva roky byl zajatcem myšlenky a i výroby vodních dýmek.

„Neměl jsi někdy chuť začít dýmky vyrábět profesionálně?“

„Měl a dokonce jsem to i zkusil. Udělal jsem si půlroční dovolenou a dělal jsem jen v dílničce. Nakonec jsem zjistil, že s výrobou jsem schopen si jakkoli vyhrát, ale prodej dýmek mě už nijak nezajímá. A představa živnostenského papírování atd. – tak to už vůbec ne!“

Tak vidíte, že získat svého Kněze do sbírky asi nebude nejjednodušší, tak se potěšte alespoň fotkami…

Foto: autor