Vodní dýmky v Turecku

Nápadná jablečná vůně, modrá oblaka dýmu, bafající lidé sedící v kruhu - to je obrázek, který bývá k vidění i v našich čajovnách. Určitě ho ale spatříte na cestách po Orientu. Kouření vodní dýmky je už po staletí oblíbeným rituálem. Bohužel ani kouření vodní dýmky není příliš zdravé a ti, kdo si namlouvají, že voda kouř pročistí, jsou na omylu. Voda jej maximálně ochladí, ale jinak je kouř z vodní dýmky stejně škodlivý jako ten z cigaret. Zavedu vás na jedno místo v Istanbulu, kde si škodlivost této zábavy zatím nepřipouštějí a bafání z nargilé, jak se v Turecku vodní dýmce říká, je pro většinu zábava.

Tophane je místo, kam přicházejí především mladí lidé. Nachází se tu jeden bar vedle druhého a ve všech se kouří nargilé. V sobotu odpoledne se tu scházejí lidé, kteří chtějí shlédnout fotbalová utkání nebo si zahrát místní velmi oblíbenou hru tavla. V minulosti bylo kouření dýmky výsadou mužů, mít šlauch v ústech si dovolila pouze žena lehčích mravů. Dnes i v muslimském světě panuje rovnoprávnost. V Tophane jsou k vidění i bafající dívky v muslimských šátcích.

 

"Je to nejznámější místo tady v Istanbulu, člověk sem chodí, když si chce zahrát, zakouřit, posedět s kamarády," říká mi Armagan, který mi dělá ve vodním ráji společnost. Přes modrý kouř není téměř vidět. "Ano, je tu hodně kouře, ale necítím smrad, jako když kouřím cigarety, ty jsou mnohem silnější. Necítím se druhý den tak špatně, neškrábe mě v krku."

 

Lékaři by s tímto názorem zřejmě nesouhlasili. Kouření vodní dýmky má stejně negativní vliv jako kouření cigaret. V zemi, kde nikotinu holduje 60 procent mužů a 20 procent žen, si s tím nikdo nedělá těžkou hlavu. Místností se linou nejrůznější vůně - jablko, meloun, capuccino, banány - oblíbené jsou snad všechny druhy ovocných příchutí, i když jablečná jednoznačně vede.
Ptám se na hašiš. "Hm, ten se taky někdy kouří, ale ne tady, spíše doma, protože kouření hašiše je ilegální," dostávám odpověď.

 

Každý, kdo zavítal do Turecka nebo do jiné země Orientu, ví, jak taková vodní dýmka vypadá. Dají se koupit v nejrůznějších provedeních od malých až po nádherné, zdobené zlatem a samozřejmě patřičně drahé. "Součástí vodní dýmky je karafa, většinou skleněná nádoba naplněná vodou. Tělo dýmky je složeno ze dvou trubic - jednou prochází kouř z korunky do karafy a druhou už odfiltrovaný kouř do šlauchu. Nejkvalitnější šlauchy se vyrábějí z velbloudí kůže, obyčejné gumové kazí chuť a správný kuřák se jim vyhýbá," popisuje Armagan jednotlivé součásti nargilé.

 

Ve veřejné čajovně má každý šlauch vyměnitelný náustek, aby se kuřáci nenakazili. K zapalování tabáku slouží doutnající uhlík. Doba kouření je přímo závislá na době, po kterou uhlík hoří, tedy něco mezi čtyřiceti pěti minutami až hodinou. V Evropě je kouření vodní dýmky módní záležitostí, jak je tomu ale v Turecku? "Tady to není móda, nargilé se tu kouří už od osmanských dob."

 

Je pravda, že za sultána Murada IV., který vládl v letech 1623-1640, byla vodní dýmka na vrcholu popularity. V oněch dobách vznikla její dnešní podoba. Ale první vodní dýmky pocházejí z Indie, tehdy šlo o velmi jednoduché předměty - z kokosového ořechu vedla hadice a kouřilo se opium nebo hašiš. Aromatické tabáky vznikly až později, právě v době Osmanské říše. Díky výbojům osmanské armády se vodní dýmka rozšířila do Sýrie, Libanonu i na africký kontinent, kde se jí dnes říká šíša.

 

V Turecku vstoupil v platnosrt zákon zakazující kouření kdekoli na veřejnosti, vodních dýmek by se ale týkat neměl. To by voliči premiérovi Erdoganovi neodpustili. Podle Armagana je kouření vodní dýmky relaxací - bublající zvuk vody uklidňuje mysl, je to zábava, kterou člověk sdílí v příjené společnosti, s přáteli. Proto je nargilé po staletí tak populární.

autor: Klára Stejskalová, převzato z www.rozhlas.cz