Dýmkaři, sběratelé a jiní „podivíni“

Dýmky se nejen kouří, jejich nevšedním tvarům propadlo i mnoho nekuřáků, pro které se staly jakýmsi fetišem (či předmětem sběratelského zájmu) takto „postižení“ jedinci mají dokonce své časopisy - nejvíc jich vychází v Itálii, Anglii, Německu a Spojených státech, kde ostatně v malebném městečku Chattanooga, sídlí i Mezinárodní organizace sběratelů dýmek.

 

 

Hliněné začátky

 

U nás jsou sběratelé organizováni pod Klubem sběratelů kuriozit, který každoročně sestavuje žebříček největších sbírek z celé republiky. I u nich ovšem platí rčení, že kvantita se nemusí vždy rovnat kvalitě, často má menší sbírka víc vzácných exponátů, včetně těch unikátních (a je tedy cennější)  než ta  rozsáhlá „s laciným zbožím“. I když,  jak bylo řečeno, jsou mezi nimi i ti, co nepropadli kuřácké vášni, velká většina občas sáhne po nějaké „fajfce“ ze své bohaté kolekce a z chutí ji „inhalují“. Pro ty, kdo by s touto vášní rádi začali, přinášíme krátký přehled všech obvyklých materiálů, z nichž se vyrábí. A začneme tím úplně nejstarším, který zná lidstvo již od svých prvopočátků, pálenou hlínou….

 

Přesto (nebo právě proto?), že dnes už nemají takovou proslulost jako kdysi dávno, například v sedmnáctém a osmnáctém století,  kdy se masivně vyráběly hlavně v Anglii či  Holandsku, jsou velmi cenné. Taková Gouda pak nebyla jen městem slavných sýrů, svého času zde sídlilo na pět set dílen či dýmkařských firem. Z nich ovšem zůstala  jenom jediná, Zenith,  patřící rodině Van der Wartů.

 

Byly ovšem oblíbené i v  Rakousku či Německu, kde měly název Kaffehauspfeife. Z červené pálené hlíny, říkalo se ji tehdy někdy i „sienka“ podle italského města Siena, se v Arábii dělaly takzvané čibuky, hlína se používala i v Africe nebo Jižní Americe a aby nevypadala tak obyčejně, malovaly se na ni různé motivy, případně se upravovala glazováním.

 

Pěnovky a holky z porcelánky

 

Od roku 1723 se vyrábějí dýmky z mořské pěny, protože však o nich uveřejňujeme rozsáhlý samostatný článek, odkazujeme všechny, které zajímají, na něj (název Krása kalabašek). Jen bychom mohli pro zajímavost dodat, že se dostaly i do vážné literatury, když Jan  Neruda  nazval jednu ze svých povídek „Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku“.

 

Dýmky z porcelánu se staly nejoblíbenějšími hlavně v zemích střední Evropy na přelomu devatenáctého a dvacátého století.  Bohužel měly - a mají - hodně nevýhod, velmi snadno se rozbijí, mají špatnou poréznost, ale především při kouření v ruce pálí. Proto se staly právě ony hlavně sběratelskou záležitostí, jeden čas bylo v módě, že si na ně vojáci nechali napsat své jméno, útvar a rok služby, sloužily však i jako svérázný reklamní prostředek, nebylo ani neobvyklé, že se na nich objevovaly výjevy z historie či tváře známých panovníků, jedním z těch nejzobrazovanějších byl stařičký mocnář František Josef I. A právě v jeho sídlením městě, Vídni, byl pak roku 1689 lékařem jménem Vikarius vynalezen tzv. mokváček, čímž vznikla tolik známá, trojdílná porcelánka, jak ji známe dnes…

 

Dřevo a drahé kovy

 

Všichni vládci světa dávali okázale najevo svou moc nošením drahých kovů, zejména zlata, platiny, stříbra, takže není divu, že se experimentovalo i s nimi. Ty sice měly - na rozdíl od porcelánu - dostatečnou trvanlivost a tvrdost, ale svou strukturou se pro kouření také příliš nehodily. Nicméně, i přesto se dýmky s kovovou hlavičkou dál vyrábí - hlavně v Indii, Číně, Japonsku a Mongolsku. Vzhledem k velké vzdálenosti i nesnadné dostupnosti  se však právě ony stávají velmi vyhledávaným sběratelským artiklem…

 

Pokud jde naopak o nejrozšířenější materiál, je jím bezkonkurenčně dřevo. A i když výměnný obchod fungoval vždy a všude, přesto dával každý národ přednost domácím dřevinám před importovanými, což je ovšem velmi dobře, protože se tím podstatně rozšířil jejich okruh. I to je důvod, proč známe dýmky jak z u nás obvyklých stromů - olše, břízy, višně, buku, jasanu - tak těch hodně cizokrajných - bambusu, pernabuku, týku či ebenu. Dřevo mělo proti výše jmenovaným sice několik předností - trvanlivost, ale zároveň lehkost, lepší  poréznost,  ovšem i jeden velký handicap - snadno propalovaly.

 

Je tady briar

 

Hledala se tedy (dlouho a marně) dřevina, maximálně odolná proti ohni. Teprve na počátku dvacátého století byla objevena ta pravá, kořen vřesovce stromovitého (Erica arborea), který divoce rostl okolo celého pobřeží Středozemního moře. Díky vyššímu obsahu křemíku bez problémů vydrží vyšší teploty, navíc je velmi tvrdý, jeho nádherná červenohnědá barva lahodí oku (proto se někde pěstuje jen pro okrasu). U nás se z neznámého důvodu ujalo pojmenování briar, i když správný překlad francouzského slova bruyère, je brijér. Přes devadesát procent světové produkce se vyrábí právě z něj a z „plevele“ se náhle stal velmi vyhledávaný, pěstuje se i na speciálních „farmách“.  Nejkvalitnější dýmky totiž musí splňovat přísné parametry, nesmí mít v sobě žádné kazy, zarostlé kamínky, případně vzduchové komůrky. Tato investice se ovšem časově poměrně obtížně zhodnotí, nejvýhodnější je totiž použít kořeny staré nejméně osmdesát, ale spíš sto a více let…

 

Mroži, mušle, jantar a jiné

 

Přestože vřesovců je po celém světě přes pět set druhů a i u nás se vykytují dva, státem chráněný pleťový ( Erica herbacea)  a  čtyřřadý ( Erica tetralix), dýmky se, jak již bylo řečeno, dají dělat jen z toho, co roste v  mediteránní oblasti. To vedlo jiné národy, které ho nemohly použít, ale chtěly si vychutnat nevšední požitek jaký skýtá tabákový kouř, k experimentování. Díky tomu se dnes setkáváme s dýmkami mrožího klu, které si oblíbili Inuiité (u nás známí spíš coby Eskymáci), mušlí či kostí zvířat (hojně používané zejména v Africe či Oceánii) i z palic kukuřice - ty začali vyrábět černoši na plantážích na jihu Ameriky a jejich výroba tam přetrvala dodnes. Protipólem, alespoň co se týče pořizovací ceny, byly dýmky zhotovené celé z jantaru - ten se jinak používá běžně, ale jen na náustek.

 

Piccasův chlapec a ženy

 

Zvláštností jsou pak ty z kamene či skla, ovšem u nich je zase velmi problematické praktické použití, spíš než ke kouření tak slouží  jako ozdobný předmět. Ovšem i ony mohou zpestřit sbírku, či se dokonce stát vzhledem ke své neobvyklosti jejím klenotem.

 

Ta vůbec nevzácnější dýmka však nemá hmotný tvar, nachází se totiž na obraze Pabla Piccasa „Chlapec s dýmkou“ vydraženého v roce 2004 za neuvěřitelných 104,1 milionu dolarů!! Až do letoška byl nejdražším uměleckým dílem vůbec. Když byl v době jeho vzniku malířský génius dotázán, proč zvolil zrovna tento motiv řekl: „každý chlapec chce být dospělý a dýmka mu dodává zralosti, chce ale také mít krásnou dívku a právě tuto představu svými nádherným a ladným tvarem i  svůdnými, oblými liniemi evokuje.

 

Když už jsme u umění, nebude určitě od věci závěrem ocitovat názor  slavného dýmkaře Ilji Erenburga: „ kdo vezme do zubů dýmku, musí mít nejvznešenější vlastnosti: chladnokrevnost vojevůdce, mlčenlivost diplomata a klid falešného hráče.“

 

                                                                                                                                           JAN JANULA