Dýmky tohoto exoticky znějícího jména patří k těm vůbec nejlepším i nejkvalitnějším vůbec. Navíc mají ještě jednu přednost - jsou velmi krásné….
Afričani nebo Arabové?
Podle všeho pochází „kalabašky“ z Afriky, i když sám název zřejmě vznikl z arabštiny, jeden z významů tohoto slova totiž je „suchá tykev“, která se při jejich výrobě používá jako základ. Její pěstování je ovšem velice obtížné, už proto, že se prakticky využívá pouze ruční práce, bez jakékoli mechanizace, nehledě na to, že těmto rostlinám je třeba věnovat velkou péči při jejich růstu. I z toho důvodu je dnes tykev velmi vzácnou komoditou.
Náročnost výroby i exkluzivita materiálu se logicky promítá do ceny těchto dýmek, které jsou všechno, jenom ne laciné. Než však budeme vychvalovat až do nebes jejich výtečné kuřácké vlastnosti, nebude od věci věnovat se i estetické stránce, což znamená vzhledu. Jak již bylo řečeno, hlavním komponentem je tykev (lat. lagenaria siceraria), která se pěstuje převážně v jižní Africe. Pokud jde o vzhled a konstrukci, má většinou zahnutý tvar, ale používá se i briar se vzduchovou komorou.
Na širokém konci je umístěna hlavička, jejíž tvar připomíná tak trochu obrácený klobouk, těsnění (takřka výhradně z nejlepšího korku), které ji drží na svém místě je pevné a absolutně vzduchotěsné. Používá se především meršán (k němu se ještě dostaneme), dřevo, porcelán, někdy dokonce také nehořlavý plast, což ovšem berou staromilci pomalu jako svatokrádež. Některé vzácné starožitné dýmky tohoto typu mají na hlavičce dřevěný váleček, velmi často pokrytý ochranným stříbrným kroužkem, který se nazývá „ferule“.
Afrodité a dýmky
Ten je tak vlastně skutečnou násadou, protože tykev bývá dost křehká, takže snadno může vložením čepu do náustku dojít k poškození. Pokud jde o něj, použitý materiál je velmi vzácný a odpovídá exkluzivitě, jde nejčastěji o ebonit či světlý jantar. Cenu zvyšuje i použití výše zmíněného meršánu, u kterého se zastavíme trochu déle, protože on dává všem dýmkám výtečné kuřácké vlastnosti. Název pochází z němčiny (Meerschaume), český ekvivalent je mořská pěna (odtud populární „fajfky pěnovky“). Jde o nerost organického původu, odborně se mu říká sépiolit, případně afrodit (podle starořecké bohyně krásy Afrodité, zrozené podle legendy na Kypru z mořské pěny).
I když se nachází na více lokalitách, na dýmky lze použít pouze ze dvou, z Turecka (oblast Eški Šehir) a Tanzanie (Ašuha). Prvně jmenovaný je o něco bělejší a měkčí, druhý má šedou barvu, je víc krystalový, tvrdší. Původně se z meršánu hlavně vyřezávaly ozdobné předměty, převážně drobnějšího charakteru, například sošky znázorňující hlavy korunované i prosté, zvířata a podobně (lze je spatřit snad ve všech muzeích světa).
Může za to hrabě?
Podle legendy si v roce 1723 maďarský hrabě Andrassy přivezl z cesty po Orientu až do Budapešti dva kousky meršánu. Ty se mu tak líbily, že ihned poručil svému ševci, aby z nich udělal něco ozdobného. Jeho poté napadlo vyřezat dvě dýmky. Jak usilovně pracoval, neměl kdy si mýt ruce a od špíny na nich se mu „meršánka“ zbarvila. Aby neměl s pánem problémy, dlouho dumal, jak z ní nečistoty odstranit, až ho napadlo vetřít do ní bílý vosk. A ejhle, stal se „zázrak“ a původní barva se vrátila. Ať už je tento příběh pravdivý či nikoli, je faktem, že mořská pěna zdobí všechny nejhonosnější „kalabašky“ (ale i další dýmky) světa…
Pokud by si ji nějaký domácí kutil chtěl sám vyřezat, což není ani zdaleka tak složité, jako sehnat mořskou pěnu, je nutné ji nejprve připravit tím, že se namočí na půl hodiny do vody a poté nechá důkladně (až 8 hodin) zaschnout, je pak poddajnější. Poté, co pracně vyřeže tvar, je nutné dýmku vyhladit skelným papírem, na závěr napustit včelím voskem a vyleštit až do sucha. Většina kuřáků však dá, celkem logicky, přednost koupi. Při návštěvě arabských států, kde bývají nejlevnější, je však třeba dát si dobrý pozor na napodobeniny ze sádry a arabské gumy. Jejich pravost se dá ovšem ověřit celkem jednoduše, vnořením do vody. Padělky v ní totiž, na rozdíl od originálu, neplavou.
Sherlock Holmes a jiní…
Takže po osvětě, nutné k tomu, aby si čtenář začal své dýmky víc vážit, přejdeme k tomu, k čemu je určena - kouření. Kalabašky jsou pro něj jak stvořené. Tabák se dá do vložky (meršán nejen zajistí neutrální chuť, má navíc vysokou absorpční kapacitu). Pod ní se nachází vzduchová komora, ochlazující kouř, takže tabák má jemnější chuť, což ocení hlavně ti, co mají rádi silnější směsi. K dalším výhodám patří vyvážený tvar typu bent a lehkost tykve, obé umožňuje kuřákovi držet dýmku snadno v ústech, zatímco ruce zůstávají volné. Kvůli tomu ji využívali herci při divadelních představeních, potřebovali prostor na své gestikulace. Ostatně i největší detektiv světa Sherlock Holmes je na všech ilustracích znázorněn s typem kalabaš! Zahnutý tvar a delší troubel pak umocní skvělý požitek z vdechování příjemně chladného kouře.
Dýmkařské rituály
Pro mnohé je pomalu stejně důležité jako kouřeni i čistění své oblíbené dýmky, kteroužto činnost nesvěří ani svým blízkým, ostatně ne nadarmo vzniklo přísloví říká o dvou věcech, které se nikdy nepůjčují (tou druhou je manželka, i když v dnešní době.... ) K této populární činnosti jen několik krátkých rad pro ty, co s touto ušlechtilou neřestí teprve začínají: při odnímání se náustek drží v místě spoje troubele, nikdy ne za tykev, příliš tlačí na spoj. Hlavičku dýmky je třeba nejprve opatrně otočit, poté naplnit třetí část tykve alkoholem (nejvhodnější je pochopitelně francouzský koňak či drahá whisky) a lehce zamíchat. O čtyři až pět minut se pak už jen vyprázdní tykev přes menší část - v místě spoje s náustkem. Pak už jen zbývá otřít všechny vnější části jemnou, vlhkou, nejlépe hedvábnou látkou a tím zakončit nádherný chuťový i estetický prožitek. Tak do toho….
JAN JANULA
