Vánoce s dýmkou

Voňavé dárky Dýmka či kuřácké potřeby navíc patří k velmi častým dárkům pod stromečkem, takže je pravděpodobné, že se zvýší počet jedinců, co si budou (někteří i poprvé v životě) vychutnávat slastný pocit popotahování a následného pomalého vypouštění obláčků voňavého dýmu. Ono ovšem není zase tolik důležité, z čeho se kouří, jako spíš co. „Špatný tabák ani fajfka s diamaty nezachrání“ zní stará a vysoce pravdivá moudrost. Dávno pryč je naštěstí doba, kdy lidé museli pracně shánět „bony“, aby si vůbec mohli koupit v Tuzexu dýmkový tabák (jedině tam byl k mání kvalitní, dovozový) a kdy se v trafice nesehnalo nic jiného, než Taras Bulba, nevábná vysušená směs toho neobyčejnějšího, selského tabáku (připomínající nejen názvem nechvalně proslulou machorku). Dnes jen firma Mostex, náš největší dovozce, dováží přes 110 (!) druhů, celkově jich je na trhu kolem dvou set. Nabídka je tedy opravdu pestrá, takže se zdá, že nemůže být žádný problém si vybrat. To však není až tak docela pravda. Každý pravidelný kuřák dýmky totiž - ve snaze najít pro sebe ten jedině správný a nejlepší tabák - experimentuje a nedá pokoj, dokud se mu to nepovede. A právě vzhledem k  vysokému počtu mu takové hledání klidně může zabrat i několik let!!!   Sklizní to začíná Zde asi nebude na škodu kratší, „osvětová“ pasáž,  která by mu pomohla toto dilema (alespoň částečně) vyřešit. Vynecháme v ní Kryštofa Kolumba, protože fakt, že právě on do Evropy tabák přivezl je notoricky známý a přejdeme hned k věci. Rozeznáváme sice na sto jeho odrůd, ale jen dva druhy - virginský a selský (o  tom druhém už byla řeč a protože není vhodný pro naše zmlsané čtenáře, nebudeme se jím dál zabývat). Tabáková rostlina dosahuje výšky až dvou metrů, je na ní tak dvacet listů, některé i šedesát centimetrů dlouhé. Při sklizni se nejprve pečlivě odlamují z lodyhy a následně dávají vysušit (ve stínu, na slunci, v kouři, podle místních podmínek) přičemž ty nejkvalitnější pochází ze střední části. Poté se svážou do malých „otýpek“, čímž jsou připraveny k další veledůležité fázi - fermentaci. Jde o přirozené kvašení, chemickou reakci, kdy se za optimálních teplotních podmínek listy zatíží a nechají zapařit. Tím dojde ke změně v jejich složení, škroby a bílkoviny se částečně rozloží a klesne podíl hodnot u nikotinu. Tento výrobní proces probíhá do doby, než je dosaženo cca 50°C (maximálně). Pří více stupních by se totiž spálily veškeré aromatické oleje, což by pak vedlo k znehodnocení tabáku. Řežeš, řežu, řežeme Ten se pak znovu usuší a v tomto stadiu odchází k dalšímu zpracování do továren. Tam je nejprve pečlivě roztříděn podle svých vlastností i kvality, následně odžilován a nakonec namočen - někdy i do vakuovaného prostředí, v němž může nasáknout další vonné esence. Právě tento postup (říká se mu odborně casing) výrazně ovlivní jeho konečnou podobu. Poté je slisován a nařezán, přičemž šíře řezu je dalším z klíčových faktorů. Nejjemnější (Slag) má 0,5-1 mm (sice rychle hoří, ovšem neudrží potřebnou vlhkost, takže je jeho použití vhodné spíš pro dýmky s malou hlavičkou a delší troubelí). Naproti tomu silný má - celkem pochopitelně - opačné vlastnosti, a proto se nejčastěji volí „zlatá střední cesta“ -  řez o délce 1,5, v některých případech až 2 mm. Po smíchání se opětovně zavlhčuje aromatickými výtažky rostlin nebo ovoce (obvykle tropického) říká se tomu flavoring. Jde o podobný efekt, jako má například koření u jídla. Dále se obvykle přidávají orientální druhy s odlišným (a většinou ostřejším) složením či poněkud tmavší barvou - nejobvyklejší je Latakia se smolnou či Perique s uzenou  příchutí.  Tabák a rum Začátečníci obvykle zvolí Cavendish a mnozí pak u něj i nějaký čas zůstanou, protože není vůbec špatný. Zajímavá je i historie jeho vzniku, když jméno má po anglickém námořním kapitánovi (možná to byl ale spíš Skot) protože ten, ve snaze ušetřit při dovozu rumu do Ameriky, ukládal při zpáteční cestě do prázdných sudů tabák. Po návratu do Británie k svému překvapení zjistil, že tím do sebe nasákl vůni této mezi mořeplavci neoblíbenější lihoviny a jeho aroma se stalo mnohem výraznější. Začal tedy tuto metodu používat cíleně a po něm ji převzali další. Pokud je řeč o typech tabáku, musíme jmenovat i některé další: Flake, slisovaný a nařezaný na plátky (před kouřením je nutno ho rozemnout v ruce) Curly Cut či Spoon - má podobu malých koláčků, různé druhy se stáčí do dlouhého válečku jako provaz. Nejobvyklejší ze všech je Mixture, kdy je nejprve nařezán a poté v různých poměrech (i podle momentálních trendů na trhu) smíchán a nakonec Granulated - slisován do malé krychličky. Má výhodu v tom, že dlouho uchovává aroma i vlhkost, na druhou stranu se hůř zapaluje i prohořívá. Tajemství směsi  Druhy tabáku se ovšem liší v mnoha dalších ohledech, i podle zpracování, řemeslné tradice či místa vzniku. Anglické jsou většinou poněkud těžší, „smolné“, holandské a dánské naopak lehčí, voňavé, hodně kořeněné, místy až sladké, francouzské  ostré, téměř doutníkového charakteru a nakonec americké - „s uzenou příchutí“. Vyrábějí se i takzvané limitované edice, směsi, v nichž se pečlivě kombinují různé vlastnosti, a to nejen tabáků, ale i přísad, ať už jde o ovoce, byliny, či koření. Jejich vzájemný poměr patří k těm nejstřeženějším tajemstvím výrobců, zná ho jen několik zasvěcených, podobně jako třeba recept na Coca Colu - nebo Becherovku, abychom zůstali u nás. Je totiž nezbytné dosáhnout maximální vyváženosti všech použitých složek, aby se (mnohdy i diametrálně odlišné) chuťové a aromatické vlastnosti vzájemně propojily a sladily do dokonalého harmonického celku. Vybrat si tabák nicméně bylo a vždy bude čistě individuální záležitostí, říká se, že lidé si ho volí i podle svého naturelu, silní jedinci sáhnou obvykle po těch těžších, bez aromatických přísad, romantici a citlivější povahy je naopak vyhledávají. Ovšem, jak praví další přísloví: dobrý tabák je každý, který člověku chutná.                                                                                      JAN JANULA