Vodní pokouřeníčko

Indické začátky
Za jejich pravlast se považuje Indie, kde byly nazývány hookah, šlo ovšem o vcelku primitivní „zařízení“, složené ze skořápky kokosového ořechu a trubice, vedoucí z díry ven. Účelem pak nebylo kouření tabáku který asiaté neznali, ale opia či hašiše (k tomuto účelu je často, bohužel, zneužívána dodnes). Současný tvar vznikl přibližně před pěti sty lety v Turecku, kdy se poprvé k tomuto prostému základu přidala hadice a nádoba.
Poté se rychle rozšířila na africký kontinent, kde se pro ni vžil název shisha (sheesha, česky šíša). Jelikož ne každý si mohl dovolit ji vlastnit, začali tento požitek za úplatu nabízet i kavárníci hostům, čímž pochopitelně došlo k jejímu masivnějšímu používání. Vychutnávat si ho ovšem mohli pouze „páni tvorstva“, což v islámském světě, kam emancipace nedorazila, platí stále. Do Západní Evropy se dostala zhruba před padesáti lety a brzy našla své příznivce, kterých stále přibývalo (a přibývá) sortiment tabáků a jejich směsí s různými příchutěmi, vyráběných speciálně pro ně se za tu dobu zněkolikanásobil.

Jak funguje
Určitě nebude na škodu krátký popis jednotlivých dílů, z nichž se vodní dýmka skládá. Jde o vázu, tělo (někdy se říká srdce), korunku a nezbytnou hadičku. Všechny se spojí dohromady k  tomu, aby kouř ze „svarů“ neunikal, slouží gumové těsnění různých velikostí.  Princip spočívá v tom, že v nádobě vzniká při nasávání hadicí podtlak, v důsledku čehož  se vzduch dostává nahoru, kde je tabák „filtrován“ studenou vodou. Díky  tomuto jednoduchému  procesu  se také vdechovaný kouř ochladí.
Důležitou součástí, která však vznikla mnohem později, je pojistný ventil, fungující na vcelku jednoduchém principu, kdy ho malá železná kulička při natahování do úst uzavře a naopak. Zásluhou toho lze bez problémů vyfouknout přebytečný dým z vázy, což je velmi vhodné zejména po ukončení kouření, aby uvnitř ní nedošlo k zatuchnutí. Někteří konzumenti se domnívají, že je třeba k důkladnému vyčištění a odstranění nežádoucích pachů použít kromě vody i další přirozené prostředky, nejčastěji se zmiňuje citrón či ocet. 

Tabákové variace
Tabák určený do vodních dýmek je zcela specifický, vlastně se v mnoha případech o něj až tak moc nejedná, tvoří totiž  přibližně pouhých třicet procent obsahu balíčku, zbytek připadá na ovocnou melasu - případně další podobné esence. Poté, co začal „šíšový boom“ ho začali mnozí výrobci chemicky upravovat, většina z nich však naštěstí stále dává přednost přírodním přísadám, zejména medu, do něhož se  nakládá.
Některé směsi však nikotin neobsahují vůbec, jde o čistě bylinné produkty. Na druhou stranu se dělá i velmi silný černý tabák, i když tomu spíš holduji v Orientu,  u nás zatím jasně vedou oblibu ovocné směsi s příchutí různých, hlavně výrazně chuťově i čichově voňavých druhů koření, jako je například vanilka, skořice, lékořice a dalších přísad -  včetně pistáciových oříšků. Směsi lze rozdělit i podle síly aroma na silné (káva, růže, capucino), jemné (jablko, meruňka, jahoda, máta apod.) a středně silné (karamel, víno, broskev aj). Kdysi se tvrdilo, že kouření z „šíši“ je zdravé, ale to není ani zdaleka pravda, naopak může mít při dlouhodobém požívání stejně fatální následky jako cigarety. Menší škodlivost je tak daná spíš nepravidelnou konzumací, těžko si ji někdo zapálí víckrát  než jednou denně, spíš jde o jakýsi rituál, navozující pocit pohody.

Bez briket to nejde
Nezbytným atributem nutným pro funkčnost vodní dýmky jsou uhlíky na korunce. Ty se dělí do dvou základních kategorií -  na samozápalné a klasické, těm se říká (bůhví proč) brikety. První typ je ovšem značně nevýhodný, vydává totiž velký zápach, kvůli němuž nelze takto vybavený nástroj používat v uzavřených prostorech, bylo by to o udušení. Navíc často negativně ovlivňuje chuťové vlastnosti, takže veškerý požitek je ten tam (přestože ty vysoce kvalitní mají tento nedostatek, jak říkají politici, ošetřen). Snad jediná výhoda je v snadném zapálení i mechanickou cestou, nepotřebují k rozpálení otevřený oheň tak, jako klasické uhlíky. 
Mezi hlavní přednosti briket patří delší doba hoření (ty nejlepší, kokosové, pocházející z Indonésie vydrží i dvě hodiny - či víc). Navíc neobsahují žádnou síru, takže neovlivňují chuť, během kouření s nimi lze manipulovat, třeba je rozčtvrtit a podobně. Mají větší výhřevnost, shoří takřka beze zbytku a nedochází uvolňování škodlivých zplodin do ovzduší. Jde dokonce o čistě ekologický produkt, při pěstování surovin se nepoužívají žádná hnojiva ani pesticidy.

Na velikosti (ne) záleží
Vodní dýmky se dělí podle různých kritérií, u nás se vžilo hodnotit je podle výšky na malé, střední, velké a XXL. Je celkem pochopitelné, že posledně jmenované (měří i přes metr) mají díky široké základně vyšší stabilitu, takže se jen tak lehce nepřevrhnou, i když zde záleží také na tom, jak a z čeho byly vyrobeny. Není pravdivé tvrzení, že tak dlouhá „cesta“ dýmu znehodnocuje požitek z kouření, většinou platí pravý opak.
Ne nezanedbatelný vliv má i země původu, míst, kde se vyrábí je celá řada, pravý znalec umí podle tvaru, kvality, zpracování, či ozdobných prvků určit, zda pochází z Egypta (těch je v Čechách pochopitelně nejvíc) Turecka, Tunisu, Sýrie, ale i Číny. U posledně jmenované ani náhodou neplatí, že jde o laciný brak (což se nedá říct o mnoha jiných výrobcích ze země středu) naopak patří k naprosté špičce.
Není však vždy výhodné koupit šíšu na dovolené v těch Arabských destinacích, kam jezdí příliš mnoho zahraničních turistů, jde často o nekvalitní napodobeniny, mnohdy dokonce nefunkční. V éře globalizace se dají sehnat bez potíží i u nás - prakticky ve všech čajovnách, či obchodem s orientálním zbožím a jen o něco dráž.

Raději s kapesníkem
Vodní dýmka je specifická i tím, že přípravy na provoz - i když jsou vcelku jednoduché - zaberou přece jen víc času než u klasických, které se jen nacpou. Nejprve se naplní skleněná váza vodou. Té má být tolik aby poté, co se k ní přidá střední část s trubicí dosahovala 2,5 - 3,5 cm nad její spodní okraj. Při nasazování je nutné spoj pevně utáhnout, ale pouze otáčením, nikoli za použití síly. Následuje připevnění keramické korunky a hadice, poté další kontrola, zda vše funguje jak má a nikde neutíká vzduch.
Na dno hlavice se poté dá propíchaný alobal, pak už se jen vezme uhlík do kleštiček a zapálí. Je třeba chvilku vyčkat, až přejde jiskření a dojde k  patřičnému rozžhavení, poté se jemně položí na folii. Následuje „generální zkouška“, spočívající v natáhnutí vzduchu ze šlauchu ústy (čím také jiným, že). Ve skleněné části by měl být vidět zvolna stoupající dým, po dalších a silnějších vdechnutích je už cítit chuť tabáku.

Vzhledem k tomu, že kouření šíši je hlavně kolektivní záležitost, není od věci mít s sebou z hygienických i jiných důvodů papírový ubrousek a jím při každé konzumaci otřít náustek. Je třeba si zvyknout i na odlišnost chuti, ta je hlavně aromatická a tabák není moc cítit, jde o úplně jiný prožitek než u cigaret, doutníků, či klasické dýmky. Nicméně, jak praví klasik, není na škodu vyzkoušet toho v životě co nejvíc, alespoň pak člověk ví, čemu se má příště vyhnout, což ovšem u vodních dýmek platit nebude, k nim se naopak lidé rádi vrací. Už jen kvůli jejich exotickému tvaru a mystice, kterou vzbuzuje…

                                                                                                                                               Jan JANULA