El Laguito - to je jméno, které vyvolává vášeň a zažehá jiskru v oku každého milovníka doutníků. El Laguito je tou nejexkluzivnější adresou pro každý smotek kubánského tabáku, El Laguito je svatyní a domovem proslulé značky Cohiba. Budeme-li hledat v mapě, náš prst doputuje do havanské čtvrti Miramar, která je jednou z nejhezčích částí tohoto starého města. Díky tomu je ovšem čtvrť vyhrazena převážně konzulátům, vládním úřadům či sídlům nadnárodních společností.
červenými střešními taškami a
monumentálním mramorovým schodištěm - továrna El Laguito.
Nádherné
budovy původně patřily markýzi Pinar del Rio (zároveň oblast
pěstování toho nejlepšího tabáku na Kubě). Po revoluci v roce 1959
byly budovy zestátněny a staly se "školou" pro tzv. torcedores -
baliče doutníků. V roce 1967 zde vznikla továrna na výrobu
doutníků, jakou ji známe dnes. Ve zmiňovaném roce zde pracovalo
kolem sta baličů. Jak příhodně vyznívá aristokratické pozadí budov
ve spojení se všemi superlativy, jimiž se honosí zde vyrobené
doutníky.
založení nové
značky, která se měla stát lepší, než kterákoliv jiná. Cohiba byla
až do roku 1980 používána výhradně pro potřeby vládního
protokolu a nebyla volně prodávána. Zde zřejmě hledejme kořeny
exkluzivity a výjimečnosti této značky. Podle jiné pověsti se roku
1960 do rukou bodyguarda "Comandante" Catsra dostalo několik zvlášť
kvalitních doutníků. Ten je nabídl Castrovi, vášnivému kuřákovi,
který v nich ihned nalezl zalíbení. Tehdejší šéf továrny Eduardo
Rivera započal s výrobou nových doutníků právě v El Laguito, a až
do roku 1982 tajil jejich výrobní postupy.
Dělníci využívají
pro práci jednotlivé podlaží a původní pokoje či sály. Nahoru
po schodem, přes dva průchozích sály a zase dolů, nahoru, dokola po
atriu... Za hlavní budovou přiléhají malé haly, sloužící jako zrací
sklady pro vlhké, tzv. "rezagado" listy, které čekají na ruce
místních dělníků. Ty z nich odstraní stonky a roztřídí je podle
barvy a kvality. Zaměstnanci jsou obklopeni květinami a zelení a
mnozí z nich 
si při práci
vychutnávají čerstvě ubalené doutníky. Občas se sálem rozezní zpěv,
ke kterému se přidávají řadoví baliči i mistři vazači. Atmosféra je
prostě útulná. Ačkoliv již dlouho žijeme v době rozhlasu, zde se
můžeme stále setkat s tradičním předčítáním místních novin Granma
či jinou formou politické propagandy, jenž má stovce baličů
"zpříjemnit" práci. Někdy se otevře i kniha Alexandra Dumase Tři
mušketýři. To vše pod dohledem matky revoluce, soudružky Celie
Sanchéz, přítelkyně Fidela Castra, která do sálu vzhlíží z velkého
obrazu.
zájmu urychlení
výroby. Ale zpět k budově samotné.
Po vstupu do hlavní haly zraky každého spočinou na velkém
schodišti, které stoupá podél barevně vykládaných oken. Atmosféru
"jedné značky" umocňuje oblečení v černo - žlutých barvách Cohiby.
(Vyrábí se zde více značek doutníků, nejznámější je však samozřejmě
Cohiba).
značky Cohiba.
Světlo světa zde spatřují velikosti Lanceros, Coronas Especial,
Panatela a Exquisito. Robusto, Esplendido a Siglo I - VI. jsou již
vyráběny mimo továrnu El Laguito. Vzniká zde také například luxusní
Trinidad, značka která nahradila Cohibu jako protokolární doutník.
Na rozdíl od ní je však již od počátku volně distribuován. Vyráběny
jsou zde také limitované edice Cohiba, které jsou s velkým zájmem
draženy na tradičním Habanos Festivalu. (Ten letošní proběhl za
velkého zájmu médií v březnu). 
dva miliony
exkluzivních doutníků. V pravém křídle paláce, pod sochami Che
Guevary a Fidela v nadživotní velikosti zhruba šest inspektorů
každý den dohlíží na práci baličů. Vybrané doutníky procházejí
testy na váhu, průměr, kvalitu krycího listu a jsou rovněž
posuzovány z hlediska chuti a vůně. Pokud by se jen jeden doutník
výrazně lišil, je celý balík odsouzen k zániku. Tak náročné jsou
kontroly kvality, každá z nich je navíc fotodokumentována a
archivována. Přesuneme se do horního patra pravého křídla - zde
jsou doutníky tříděny podle barevnosti krycího listu. Snahou je
sjednotit barvu doutníků pro každý jednotlivý cedrový box. V nich
jsou doutníky uloženy většinou po 25 kusech. Nejlepší odborníci
dokážou rozlišit na 64 odstínů krycího listu. Šampion mezi nimi,
Luis Camejo dokázal ve své době rozeznat pouhým pohledem 80
odstínů. Do zaslouženého důchodu odešel v roce 2002. Zajímavostí
je, že doutníky, jenž svou barvou či z jiných důvodů nevyhovují
kritériím pro vypuštění do prodeje, jsou uchovávány ve zvláštních
krabicích pro členy kubánské komunistické strany a jejich
zasedání.
projevil mimořádný
zájem El Laguito navštívit. Do té doby neexistoval v továrně žádný
předepsaný "dress code" a v rámci reprezentace byla vytvořena
pracovní kolekce v barvách značky Cohiba. Po návštěve španělské
hlavy státu má Tamayo ještě jedno velké přání: "Snad jednou
navštíví El Laguito i Fidel Castro, náš Maximo Lider".
