Tajemství doutníků II.

Tajemství doutníků II.

V minulém díle jsme našim čtenářům přiblížili výrobu doutníků, v tomto se už budeme věnovat jejich vzhledu a vlastnostem. Obvykle se uvádí pět různých komponentů, z nichž každý má svůj nezastupitelný význam. Jsou to druh, krycí list, barva, velikost a tvar. Vliv má jistě i země původu, přesto že dnes už ne tak velký jako kdysi, dávno totiž neplatí, že jsou jen doménou Kuby, i když to, že mají extra vysokou kvalitu je nezpochybnitelné. Ovšem tato oáza komunismu si nevědomky „vypěstovala“ konkurenci, po plošném znárodnění totiž mnozí majitelé firem z „ostrova svobody“ emigrovali a protože nic jiného neuměli - nebo nechtěli - dělat, rozhlíželi se po světě po vhodných podmínkách, kde by se tabáku dařilo.

Globální vykuřování

 

Doutník je dnes globální komoditou, vyrábí se v Jižní i Střední Americe (namátkou lze jmenovat Kubu, Nikaraguu, Honduras, Ecuador, Mexiko, Brazílii) Tichomoří (Jamajka a Dominikánská republika), Africe (Kamerun) ale i na ostrově Sumatra v Indonésii. Každý tabák má však jiné vlastnosti (i sílu) o nichž by měl jeho konzument vědět, lépe řečeno musí vědět, jelikož jen tak si může vybrat pro sebe ten správný druh. Aby to měl o něco jednodušší přinášíme orientační přehled vlastností nejznámějších druhů tabáků.

 

Začneme pochopitelně klasikou, kterou jsou bezpochyby Havana . Jejich chuť je plná, kávově medová či nasládlá, středně až více (4-5) silná. Následuje přehled v abecedním pořadí: Brazil - tmavý tabák, přírodní aroma, jemně sladký, síla 4, Dominikánská republika - jemný, chuť zemitá, případně slabě medová, síla 2-3, Equador - slabší, „dámský“ tabák o síle 2-3 (jeho chuť je však velice pikantní), Honduras - plný, bohatý na aroma, síla 3-4, Jamajka - jemný, mírné aroma, síla 2, Mexiko - zde těžko vyzdvihnout jeden druh,  nabídka je přepestrá a síla kolísá mezi stupněm 1-4, zde lze doporučit „zkoumání“ a zkoušení, Nikaragua - sladší příchuť, síla 3-4. Jsou i další země které s výrobou tabáku zatím experimentují, ovšem vzhledem ke specifickým podmínkám, které tato rostlina potřebuje k  pěstování či správnému růstu a nedostatku zkušených pracovníků jak na sklizeň tak i výrobu,  to nováčci nemají jednoduché.

 

Rovné či nepravidelné?

 

Další parametr, podle kterého si lze vybrat doutník je vzhled lépe řečeno tvar. Ten má pro zkušeného kuřáka stejný význam jako chuť, navíc právě on může ledascos vypovídat o jeho povaze. Konzervativci dávají většinou přednost těm klasicky rovným (pajeros), kreativní jedinci volí naopak spíš nepravidelné - figurados. U prvně jmenovaného rozlišujeme tři typy: Corona - noha, kde se zapaluje je otevřená, hlava, která se vkládá do úst naopak uzavřená a většinou i zakulacená. Délka osciluje mezi 133,3 až do 146 mm, průměr prstenu je 16,7 mm. (variací téhož je churchill, robusto, petit, grand a double Dodona). Panatela - bývá delší, ale o něco tenčí. Měří obvykle 127 - 154 mm, s průměrem 13,5 - 15,1 mm a nakonec Lonsdale ( 165 mm,16,7mm).

 

U nepravidelných rozlišujeme šest tvarů, začneme tím největším, který může mít na délku i v průměru klidně přes dvacet centimetrů - Diademas . Nejdražší ovšem bývá Torpedo se špičatou hlavou a mírně vypouklým středem. Je to totiž nejtěžší a jeho výroba vyžaduje hodně zkušeností. Následují Pyramid, kde se název odvozuje od typického kónického tvaru. Je dlouhý od 152 -177 mm, průměr má 15,8, nohu 21,4 mm, Belicoso - do špičky a s mírně rozšířeným a otevřeným koncem(délka 127 mm a tloušťka 19,8 mm) Perfecto - oba konce jsou kulatě uzavřené, prostřední část je stejná jako u Torpeda (114 - 228 délka, 15,1 až po 19,1 mm tloušťka). A nakonec Culebra (127 – 154/15 mm).Tento exotický tvar, kdy se tři spojené doutníky nejdřív musí rozplést a kouří se každý zvlášť je však spíš raritou…

 

Legenda Davidoff

 

Pokud bude řeč o doutnících a jejich uchovávání nelze nezmínit jedno jméno - Zino Davidoff. Když mu bylo dvacet, poslal ho otec na zkušenou do Karibské oblasti a Jižní Ameriky, kde se měl naučit všechno o tabáku, od jeho pěstování, přes sklízení až po obchodování. Okoukával od starých vesničanů tajemství jak namíchat ze špičkových odrůd dokonalou směs, která uspokojí i nejnáročnějšího kuřáka. Když po pěti letech přicestoval zpět aby převzal rodinný podnik trápila ho jedna věc - skladování. Doutníky totiž časem ztrácely své výrazné aróma a vysychaly. Aby jim vytvořil odpovídající podmínky, nechal vystavět první klimatizovaný sklep, který měl teplotu 18 C a především stálou vlhkost sedmdesát pět procent. To ho v době hospodářské krize stálo obrovské jmění, ale věděl, že investice do budoucnosti se mu vrátí. Aby se uskrovnil, začal i on kouřit obyčejné, levné doutníky. Tento zážitek mu pevně utkvěl v mysli a později razil heslo, že levné nemusí automaticky znamenat špatné. Námaha se následujících letech vyplatila a díky tomuto odvážnému kroku získal náskok, který pak dlouhá léta konkurence horko těžko doháněla. Od sklepů byl už navíc jen malý krůček ke vzniku menších či větších přenosných schránek, v nichž se doutníky uchovávají dodnes - humidorům. Pořídit si ho je pro každého pravidelného kuřáka doutníků povinnost, nepsaný zákon. Je to totiž jediný způsob uchování doutníků ve stavu, v němž poté vyniknou všechny jeho vlastnosti. 

 

Vlhké či suché?

 

I když průmyslová revoluce neovlivnila takřka vůbec procesy související s pěstováním tabáku či způsob sklizně, přece jen se projevila v tom, že některé fabriky, ve snaze uspokojit neustále rostoucí poptávku po doutnících, je nakonec začaly přece jen vyrábět strojově. Začalo se jim říkat short fillery, česky suché. Vypadají na první pohled stejně, jen některé nejlevnější druhy nemají takzvaný krycí list ( o něm dále). Rozdíl však je - a veliký - v náplni, která se skládá z nařezaných listů různých směsí drceného tabáku ve tvaru vloček.

 

Fajnšmekři ovšem nedají dopustit na klasiku - vlhké (někdy se jim říká mokré) long fillery, v nichž jsou celé listy tabáku stočeny k sobě a právě ony pak určují délku doutníku. Ty je nezbytně nutné uchovávat v již zmíněných humidorech při optimální vlhkosti a teplotě. Pokud je doutník nabízen například v restauraci měl by z něho  být před zraky hosta vyjmut. Zkušený kuřák ho ale stejně podrobí pro jistotu důkladné  „lustraci“ než ho zapálí, třeba rolováním mezi prsty a pozornému naslouchání, zda neuslyší zrádné  praskající zvuky, či detailnímu zkoumání krycího listu. Pokud se na něm najdou prasklinky je to znamení, že se buď přesušil nebo byl naopak vystaven až velké vlhkosti.

 

Krycí list

 

Chuť a pochopitelně i vzhled doutníku výrazně ovlivňuje krycí list, ten může být buď z nefermentovaného, ale  třeba až po čtyřikrát fermentovaného tabáku. Rozděluje se do sedmi druhů, podle barvy. Claro Claro, kde převažuje khaki barva s jemnou sladší chutí, Claro - žlutohnědý, vhodný pro  lehčí doutníky, dále Colorado Claro - jeden z vůbec nejpoužívanějších listů, většinou sušený na slunci se středně hnědou barvou, podobnou má i Colorado - ovšem ten je obvykle sušen ve stínu (může mít i odstín do červena). Colorado Maduro je tmavší s výraznějším aroma, Maduro  už čistě tmavohnědé až černé a potřebuje dlouhou dobu ke zrání a nakonec Oscuro neboli Negro. Ten zraje ze všech nejdéle, má výraznou chuť, což je dáno tím, že listy jsou ponechány na tabákové rostlině co možná nejdéle a sklízí se jen z vrchní části kde mají v sobě nejvíce “slunce”. Krycí list není důležitý jen proto, že jde o nejvíc viditelnou část doutníku - navíc je na něm v nezbytném prstýnku umístěno logo výrobce, ale i kvůli chuťovým vlastnostem.

 

Tímto konstatováním končíme pro někoho možná nudnou, ale nutnou „osvětovou“  přednášku věnovanou tomu, co předchází vytouženému okamžiku, kdy si doutník vezmeme do ruky a chystáme se ho zapálit.  V dalších dílech se už zaměříme na to, co už přímo souvisí s jejich kouřením…

 

 

 

Základní rozměry a názvy vlhkých doutníků

 

 

                                                                                     Jan JANULA