Tajemství doutníků I.

Mušelínový příkrov

Stejně jako další komodity i doutník prošel jistým vývojem, i když šlo spíš o zdokonalování. Podstata zůstává již  po staletí stále stejná. V málokterém oboru je navíc tak vysoce zastoupen faktor lidské práce jako při pěstování této plodiny, ať už na rozsáhlých plantážích, či menších políčkách. Tím, že jsou často skryty pod mušelínovým příkrovem se pocit jakési tajemnosti zvyšuje. I když všechny firmy mají své taje a postupy, nějaký přísně střežený recept jako např. u Becherovky nebo Coca Coly neexistuje. Postupy jsou notoricky známé a prakticky totožné, spíš se zdokonaluje výběr rostlin, aby měl kuřák, poté co se mu dostane do ruky finální výrobek, nevšední zážitek.

Listovní tajemství

Důležitá je i stálá barevnost. Zaměstnanci všech firem pečlivě dohlíží i na fermentaci rostlin, což je ovšem v tomto stadiu nepřesné označení, jde spíš o oxidaci. Sběr je vždy pouze jednou v roce a jedná se o tři druhy listů - Ligero (z nejvyšších míst rostliny) Viso (ze středu) a Seco - z konce. Nesilnější tabák je pochopitelně z toho prvně jmenovaného, z posledního naopak nejjemnější. Komplikované je, že lze trhat jenom dva až tři listy z přibližně šestnácti, takže to určitě nelze činit bezhlavě, naopak jsou k tomu potřeba zkušenosti, ostatně stejně jako ke všemu v této svérázné  branži. V ní prakticky neexistuje podřadná práce, všichni, kdo o tabák pečují od zasazení přes zrání a balení jsou stejně důležití. Trhači  jsou například vycvičení  k tomu, aby i v rychlosti, s níž pracují, vybírali jen nejlepší a zralé listy, přičemž začínají zezdola, což je pořádná dřina. Od ní si neodpočinou ani poté, co je úroda „pod střechou“, začínají totiž hned s výsadbou…

Opatrovnická péče…

Po sklizni se listy (někde traktorem jinde na oslu) přemisťují k sušení, které se odehrává na velkých plochách o rozloze fotbalového hřiště, kde jsou k tomuto účelu zhotoveny speciální konstrukce a jiná zařízení. Tam se dělí za přísného dohledu podle typu a velikosti, o zvlášť nadějné mají zaměstnanci tendenci starat se takřka samostatně. Poté jsou „jednotlivě svázány do dvojic“ za stonek a následně zavěšeny na dlouhou tyč, kam se jich vejde sto - i víc. Ty jsou různě vysoko, některé dole jiné nahoře, podle potřeby.
Kombinací slunečního svitu, tepla a cedrového dřeva, z něhož obvykle jsou tyto „sušárny“ zhotoveny, vzniká něco jako přírodní sauna. V ní se vytváří nezbytná vlhkost, která změní barvu listů ze sytě zelené přes žlutou, až k závěrečné tmavohnědé. Pak se sundají, „štosují“ nejdřív na hromadu po padesáti pak do stohů tak, aby byly vidět jednotlivé vrstvy.

Fermentace bez legrace

Tím dochází k  fermentaci a po ní už začne první z několika procesů stárnutí. Po celou dobu jsou teplota i vlhkost regulovány čistě mechanicky, pouze otevíráním a uzavíráním oken či průduchů. První stadium, při němž už vzniká typicky doutníková chuť, jemná a zároveň silná a intenzivní, trvá přibližně tři až čtyři roky. Listy se ovšem jen tak zbůhdarma neválí, kde je napadne, jsou neustále přenášeny a tříděny podle barvy, velikosti, textury a dalších vlastností, přičemž se s nimi zachází jak v rukavičkách. Jsou něžně brány za stonky, aby se jim něco, nedejbůh, nestalo.
Je to ale nutné, nešetrným zacházením by se mohly pokazit. Poté se uloží zpět na hromady a přichází druhá fermentace, obvykle už za vyšší teploty. Při ní dojde k odstranění posledních nečistot a vše je připraveno k dalšímu stárnutí, tentokrát v otevřených cedrových boxech, kde v klidu odpočívají další dva roky. Poté jsou balíky rozbaleny a přeneseny do další místnosti ve stálých a pečlivě  kontrolovaných podmínkách a nakonec klasifikovány podle barvy, velikosti, a dalších podstatných atributů.

Baliči nejsou balíci

Pak  nastává okamžik, kdy se na scéně objeví dva muži, kteří společně vytváří dokonale fungující tým - míchač a balič. Obě profese jsou vysoce prestižní a dostane se na ně jen ten, kdo má letitý „trénink“. Akce probíhá tak, že nejdřív přijde ke slovu prvně jmenovaný a namíchá směs, poté balič číslo jedna zformuje tabákové listy do tvaru doutníku. Ty následně obalí po obvodu vázacím listem a tento „polotovar“ vloží do dřevěné formy a tu zase do lisu.
Utáhne ho a nechá je v něm podle svého uvážení různě dlouho dobu. Pak už putují do rukou nejpovolnějšího z povolaných, baliče číslo dvě - Mistra. Ten opatrně listy vyndá, zkontroluje, zda je vše jak má být, pokud ano, dokončí tvar doutníku. Pokud se ale někdo domnívá, že tím to končí, je na omylu, stárnutí pokračuje, jen v jiných podmínkách…

Poslední komnata

Tyto vybrané kusy se už seřadí po padesáti do balíku přelepeného papírem, kde je uvedeno vše důležité: typ, datum výroby, složení. Teplota a vlhkost je v poslední komnatě pečlivě kontrolována a doutník v jejích „útrobách“ odpočívá, přichystaný na „svatbu“, nejméně šedesát dní. Může tam ovšem strávit i rok, čím déle tam je, tím lépe pro něj, posléze pro jeho konzumenta.
I když se všechno zdá jednoduché a vůbec ne tajemné, určitá magie tu určitě působí, každý, kdo podobný podnik navštívil mi dá za pravdu v tom, že cítit intenzivní vůni zrajícího tabáku a vidět snědé, vrásčité tváře mnoha pracovníků na ně působilo neobyčejně. My jsme ovšem v této krátké exkurzi jen nahlédli do jedné části zákulisí, další překvapení nás teprve čekají - třeba v příštím článku, kde budeme probírat základní parametry doutníků…
                                                                                                                                           JAN JANULA