Doutník je fenomén

Popularita doutníků u nás rok od roku stoupá, stejně tak i počet konzumentů. Staly se totiž nejen dobrým kuřivem, ale i symbolem úspěchu a životního stylu určitého segmentu lidí, v rámci jakéhosi vítězného rituálu si ho zapalují dokonce i ti, co jinak vůbec nekouří - například slavní sportovci …

 

Kolumbus nebyl první…

 

Sice se má  za to, že tabák byl  doménou Indiánů ze Severní Ameriky, lépe řečeno z Karibiku, kde Kolumbus (který ho pak přivezl do Evropy) poprvé viděl Indiány jak kouří jeho smotky, které nazývaly Cohiba, ale to není přesné. Prokazatelně jsme se s ním mohli setkat u starých Mayů a Aztéků. Kněží a nobilita mu tam holdovali hlavně při významných příležitostech, či náboženských obřadech. Později se těmto svitkům dával typický oválný tvar, a tím vznikly první „cigars“. Ty prošly bouřlivým vývojem, byly oslavovány i zatracovány. Zprvu jim holdovaly jen hlavy korunované snad všech národností a kultur, ať už šlo o sultány, emíry, cary, krále…

 

Právě panovníci také velice brzy pochopili, že prodej této komodity může zvýšit příjem státní pokladny, což vedlo k dvěma věcem - zavedení státního monopolu (v Českých zemích Josefem II. v roce 1781) -  a kvůli zvýšení zisků i zpřístupnění tohoto nevšedního požitku normálním smrtelníkům prostřednictvím výroby v manufakturách. Tu úplně první otevřeli Španělé na Kubě již v roce 1690, na evropském kontinentu se tak stalo až o více než padesát let později v Seville, kde  - alespoň podle George Bizeta - pracovala jako dělnice ohnivá kráska Carmen…

 

Záhadný prstýnek

 

Zvláštní vývoj provázel i  vznik oblíbeného artefaktu, „prstýnku“, který ho obepíná a bez nějž si doutník neumíme představit. Původně sloužil výhradně jako miniaturní ochrana zářivě bílých rukaviček  španělských grandů před ušpiněním tabákovou hnědí. Na nápad tisknout na něj svá pestrá loga a tímto zajímavým způsobem odlišovat své zboží od konkurenčního, se pak přišlo dávno, dávno po tom.

 

Dlouho existovaly dva názory, zda tento malý papírový kroužek „před použitím“snímat či nikoli. Dřív bonton doporučoval první řešení, údajně především proto, aby se ti, co kouří drahé značky, nepovyšovali nad ty, co na ně nemají. Dnes si ho však může dopřát prakticky každý, i když třeba ne každý den, takže se doporučuje raději nesundávat, při neopatrné manipulaci lze totiž snadno porušit krycí list, čímž vznikne falešný tah,  takže je k nepotřebě.  

 

Doutník je pro všechny pravidelné konzumenty velkou výzvou, je jich totiž tolik druhů, že může trvat  i několik let než najdou ten pravý, který má nejen optimální sílu, ale i vyhovující aróma. Výběr komplikuje to, že jeho spektrum bývá značně široké, od jemného přes zemité, vyskytuje se v něm chuť dřeva,  třešní či jiného ovoce, vanilky, je nasládlá  i  kořeněná.

Winston Churchill

 

Intimní záležitosti

 

Fajnšmekři, co už mají tuto otázku vyřešenou, si vybírají ten pravý podle situace, příležitosti či momentální nálady. Ovšem kromě nich jsou tady i kuřáci příležitostní, kterých také není málo. Ovšem právě ti - neznaje některá základní pravidla - se často dopouštějí mnoha faux paux, kvůli nimž se v takzvané high society společensky znemožní. Pro ně je zde několik dobře míněných rad (znalci mohou tuto pasáž přeskočit).

 

To, že se za žádných okolností nešlukuje, ví asi každý, ovšem mnohdy se porušuje zásada, že se - na rozdíl od obyčejné cigarety - vzhledem k vzniku nepříjemného pachu nikdy netípá o popelník ani cokoli jiného, nechá se na bezpečném místě volně dohořet. Zásadně se má vykouřit jen do dvou třetin, kdo svírá mezi dvěma prsty malý nedopalek je naprostý křupan, nehodný této slasti.

 

Častou chybou je i velká rychlost, za adekvátní se považují přibližně jedno až dvě popotáhnutí za minutu, pak vydrží zapálený, nebude hořet horce a „nespálí“ se tak jeho chuť. K zapalování se používá výhradně plynový zapalovač, případně speciální (nikdy ne obyčejné) zápalky, protože jejich odér může negativně ovlivnit chuťové vlastnosti doutníku. Vyloženého barbarství se dopouští ten, kdo ho kouří na ulici. Má totiž navozovat pocit klidu, pohody, případně sloužit k rozjímání, v každém případě jde o intimní záležitost. Pokud to přeženeme, tak je to asi tak  stejné, jako na chodníku provozovat sex!

 

Příroda a lidské ruce

 

Doutník je jedním z mála veskrze přírodních produktů, není na něm absolutně nic průmyslového. Rostlina, z níž se vyrábí, však neroste kdekoli na svazích v tropech, jak si dost lidí myslí. Ve skutečnosti je jen velmi málo lokalit, kde lze najít správné mikroklima, ať už jde o půdu, teplotu, či vlhkost. Ovšem každá z nich je úplně jiná a něčím specifická, takže nejlepší odrůdy tabáku z Dominikánské republiky, Hondurasu, Nikaraguy, Mexika či Kuby - abychom vyjmenovali všechny velmoci - se od sebe budou nutně lišit, charakteristické vlastnosti jim totiž dodávají i „podzemní“ přísady.

 

Výjimečný, zvlášť v dnešní mechanizované době, je obrovský podíl ruční práce při výrobě. Ta začíná nejprve u „buchera“ který náplň naformuje do tvaru válce. Obalí ji vázacím listem, a tak vznikne svitek tzv. „bunch“ (má onen typický tvar, ovšem bez krycího listu). Ten se poté uzavře do šroubovacího lisu, kde stráví asi tři čtvrtě hodiny, poté putuje k baliči, „rollerovi“,  což je asi nejodpovědnější práce, dělají ji jen nejuznávanější a nejzručnější odborníci. Nicméně o tajemství výroby bude řeč jindy. Jistě, i některé strojově vyráběné doutníky jsou velice dobré, ovšem mnoho kuřáků je v tomto směru staromódních, a tak bez ohledu na to, že se jim vášeň pěkně prodraží, dávají přednost těm ručně baleným. Ovšem na nich lze i vydělat, pokud se perfektně uskladní v kvalitním humidoru, je takřka stoprocentní jistota, že cena časem poroste.

 

Churchill a ženy

 

Ovšem málokomu se podaří takové zhodnocení, jako potomkům anglického strážníka Petera Gilliese. Ten si totiž ponechal jako suvenýr napůl vykouřený doutník, který mu podal slavný britský premiér Winston Churchill 14. října 1950 na konferenci v Blackpoolu  - poté, co mu k velké nelibosti při vstupu do sálu, kde měl pronést projev sdělili, že v něm nesmí kouřit. Do své smrti ho uchovával jako vzácnou relikvii, až poté se příbuzní rozhodli nedopalek prodat. Na aukci pak za něj zaplatil soukromý sběratel v Liverpoolu v přepočtu 15 000 korun! Ještě lépe na tom byl nejmenovaný prodejce, který nabídl v dražbě krabici na doutníky s monogramem W.CH vynesla mu totiž   8 700 liber, tedy asi 360.000 korun!

 

Tento legendární politik, vojevůdce, žurnalista, voják, ale i spisovatel (málokdo ví, že je držitel Nobelovy ceny za literaturu) byl vášní po doutnících tak posedlý, že po něm ještě za jeho života pojmenoval jeden kubánský výrobce svůj výrobek.

 

Dlouho se kouření „cigars“ bralo jako výhradně mužská záležitost, až v devatenáctém století francouzská spisovatelka George Sandová prolomila ledy a šokovala veřejnost, když se začala ve společnosti objevovat s doutníkem v ústech. Poté, co byla novináři dotázána na důvod, odvětila, že je skvělým doplňkem elegantního životního stylu. A měla pravdu!!

 

                                                                                                                                 Jan JANULA