Kde se balí Cohiba?

El Laguito - to je jméno, které vyvolává vášeň a zažehá jiskru v oku každého milovníka doutníků. El Laguito je tou nejexkluzivnější adresou pro každý smotek kubánského tabáku, El Laguito je svatyní a domovem proslulé značky Cohiba. Budeme-li hledat v mapě, náš prst doputuje do havanské čtvrti Miramar, která je jednou z nejhezčích částí tohoto starého města. Díky tomu je ovšem čtvrť vyhrazena převážně konzulátům, vládním úřadům či sídlům nadnárodních společností.

Na malém kopci v srdci diplomatické čtvrti, jenž nese stejné jméno, obklopen vysokými a majestátními palmami, stojí impozantní dům v koloniálním stylu se žlutou zdí, červenými střešními taškami a monumentálním mramorovým schodištěm - továrna El Laguito. Nádherné budovy původně patřily markýzi Pinar del Rio (zároveň oblast pěstování toho nejlepšího tabáku na Kubě). Po revoluci v roce 1959 byly budovy zestátněny a staly se "školou" pro tzv. torcedores - baliče doutníků. V roce 1967 zde vznikla továrna na výrobu doutníků, jakou ji známe dnes. Ve zmiňovaném roce zde pracovalo kolem sta baličů. Jak příhodně vyznívá aristokratické pozadí budov ve spojení se všemi superlativy, jimiž se honosí zde vyrobené doutníky.

"Tady přímo před Vámi vidíte moderní historii Kuby", vysvětluje Emilia Tamayo, padesátiletý správce továrny. "Byla tu především zde vyráběná značka Cohiba, která dopomohla El Laguito ke své dnešní slávě". Podle pověsti to byl revolucionář Che Guevara, který rozhodl o založení nové značky, která se měla stát lepší, než kterákoliv jiná. Cohiba byla až do roku 1980  používána výhradně pro potřeby vládního protokolu a nebyla volně prodávána. Zde zřejmě hledejme kořeny exkluzivity a výjimečnosti této značky. Podle jiné pověsti se roku 1960 do rukou bodyguarda "Comandante" Catsra dostalo několik zvlášť kvalitních doutníků. Ten je nabídl Castrovi, vášnivému kuřákovi, který v nich ihned nalezl zalíbení. Tehdejší šéf továrny Eduardo Rivera započal s výrobou nových doutníků právě v El Laguito, a až do roku 1982 tajil jejich výrobní postupy.



Jakmile návštěvník projde vstupní branou, jeho smysli ovládne bezpočet exotických vůní. Ty se linou nejen z nádherných rozkvetlých zahrad, které obklopují areál, ale také ze skladů tabákových listů a zásobních hal. Tento zážitek je však dopřán pouze oficiálním delegacím a zvláštním hostům. Na rozdíl od jiných kubánských doutníkových továren je zde běžným turistům přístup odepřen.



Co po vkročení do budovy zaujme návštěvníka na první pohled je využití vnitřních prostor. Interiér nebyl nikterak upravován, a proto je stále více palácem než továrnou. Dělníci využívají pro práci  jednotlivé podlaží a původní pokoje či sály. Nahoru po schodem, přes dva průchozích sály a zase dolů, nahoru, dokola po atriu... Za hlavní budovou přiléhají malé haly, sloužící jako zrací sklady pro vlhké, tzv. "rezagado" listy, které čekají na ruce místních dělníků. Ty z nich odstraní stonky a roztřídí je podle barvy a kvality. Zaměstnanci jsou obklopeni květinami a zelení a mnozí z nich si při práci vychutnávají čerstvě ubalené doutníky. Občas se sálem rozezní zpěv, ke kterému se přidávají řadoví baliči i mistři vazači. Atmosféra je prostě útulná. Ačkoliv již dlouho žijeme v době rozhlasu, zde se můžeme stále setkat s tradičním předčítáním místních novin Granma či jinou formou politické propagandy, jenž má stovce baličů "zpříjemnit" práci. Někdy se otevře i kniha Alexandra Dumase Tři mušketýři. To vše pod dohledem matky revoluce, soudružky Celie Sanchéz, přítelkyně Fidela Castra, která do sálu vzhlíží z velkého obrazu.




V zadní části výrobního sálu jsou naskládané balíky roztříděných listů, převázané banánovými listy. Tento tradiční způsob uchovávání je vůbec typický pro výrobu doutníků na Kubě, stejně jako drtivá většina výrobních fází či pěstování. Jediným technologickým "zlepšovákem" je vlhčení, které je realizováno prostřednictvím moderních strojů v zájmu urychlení výroby.
Ale zpět k budově samotné. Po vstupu do hlavní haly zraky každého spočinou na velkém schodišti, které stoupá podél barevně vykládaných oken. Atmosféru "jedné značky" umocňuje oblečení v černo - žlutých barvách Cohiby. (Vyrábí se zde více značek doutníků, nejznámější je však samozřejmě Cohiba).

Továrna, na které je zakázáno provádět jakékoliv stavební úpravy je však příliš malá, aby se zde mohlo vyrábět všech 13 vitolas (velikostí) značky Cohiba. Světlo světa zde spatřují velikosti Lanceros, Coronas Especial, Panatela a Exquisito. Robusto, Esplendido a Siglo I - VI. jsou již vyráběny mimo továrnu El Laguito. Vzniká zde také například luxusní Trinidad, značka která nahradila Cohibu jako protokolární doutník. Na rozdíl od ní je však již od počátku volně distribuován. Vyráběny jsou zde také limitované edice Cohiba, které jsou s velkým zájmem draženy na tradičním Habanos Festivalu. (Ten letošní proběhl za velkého zájmu médií v březnu).  



"V El Laguito se vyrábí jen z toho nejkvalitnějšího tabáku", popisuje Tamayo. "Většina listů pochází z "finas", neboli polí v provincii Pinar del Rio. Ročně továrna vyprodukuje na dva miliony exkluzivních doutníků. V pravém křídle paláce, pod sochami Che Guevary a Fidela v nadživotní velikosti zhruba šest inspektorů každý den dohlíží na práci baličů. Vybrané doutníky procházejí testy na váhu, průměr, kvalitu krycího listu a jsou rovněž posuzovány z hlediska chuti a vůně. Pokud by se jen jeden doutník výrazně lišil, je celý balík odsouzen k zániku. Tak náročné jsou kontroly kvality, každá z nich je navíc fotodokumentována a archivována. Přesuneme se do horního patra pravého křídla - zde jsou doutníky tříděny podle barevnosti krycího listu. Snahou je sjednotit barvu doutníků pro každý jednotlivý cedrový box. V nich jsou doutníky uloženy většinou po 25 kusech. Nejlepší odborníci dokážou rozlišit na 64 odstínů krycího listu. Šampion mezi nimi, Luis Camejo dokázal ve své době rozeznat pouhým pohledem 80 odstínů. Do zaslouženého důchodu odešel v roce 2002. Zajímavostí je, že doutníky, jenž svou barvou či z jiných důvodů nevyhovují kritériím pro vypuštění do prodeje, jsou uchovávány ve zvláštních krabicích pro členy kubánské komunistické strany a jejich zasedání.



Již jsme hovořili o typicky žlutočerném oblečení baličů. Jejich používání se datuje do roku 1999, kdy latinoamerický kongres navštívil španělský král Juan Carlos II. Ten projevil mimořádný zájem El Laguito navštívit. Do té doby neexistoval v továrně žádný předepsaný "dress code" a v rámci reprezentace byla vytvořena pracovní kolekce v barvách značky Cohiba. Po návštěve španělské hlavy státu má Tamayo ještě jedno velké přání: "Snad jednou navštíví El Laguito i Fidel Castro, náš Maximo Lider".



Jedním z nejstarších baličů v El Laguito je Norma Sastre. Ten zde pracuje již od svých sedmnácti, tedy celých třicetdevět let. Z řadového baliče se za tu dobu vypracoval až na mistra torcedora. "Jsem velmi hrdý, že jsem mohl vyrábět doutníky pro samotného Fidela Castra" (ten dnes již doutníkům vzhledem k chatrnému zdraví neholduje, pozn.). Jeho nejoblíbenějším doutníkem je Cohiba Lanceros. "To proto, že je dlouhý a tenký a je třeba být při jejich výrobě zvláště pečlivý". A co je pro výrobu doutníku to vůbec nejdůležitější? Sastre odpovídá: "jednoznačně láska k práci".



foto: Radek Janíček, Valmont