Brusírna diamantů v Tiberiasu

Říká se, že k čištění diamantů jsou zapotřebí tři atributy: věda, zkušenost a tradice. Během procesu zpracování surového diamantu se ztrácí neuvěřitelných 40 až 60 procent jeho hmotnosti, kterou vyjadřujeme slovem karát. To pochází z hebrejského charuf, z názvu semen, kterými se diamanty vážily ve starověku.

Před vůbec prvním zásahem do surového kamene musí odborník, anglicky nazývaný marker, česky nejspíše značkař, prohlédnout diamant důkladně ze všech stran. Až poté rozhodne s konečnou platností o úhlu rozštěpení kamene. Zlomkem diamantu značkař naškrábne ve zpracovávaném kameni malý bod. Další expert, kterého lze nejtrefněji pojmenovat jako štípače, pak lehkým úderem jiným diamantem kámen ve směru vrstvy jeho krystalu rozdělí. Možná vás napadlo, že se při chybě štípače mohou pod jeho rukama rozplynout desetitisíce, ne-li statisíce dolarů. Jak mi však prozradil jeden z bossů firmy Caprice, Russell Leslie Phillips, takové případy jsou nesmírně vzácné.

 

Kámen vlastně nemůžete doopravdy zničit, a to z velmi jednoduchého důvodu. Když totiž štípač dělí diamant, může jen těžko udělat chybu, protože vykonává činnost ne nepodobnou hoblování dřeva. Krystalické linie diamantu jsou viditelné obdobně jako vrstvy dřeva. Štípač ví, kam má udeřit, protože mu jeho kolega příslušné místo označí. V případech, kdy je stanovení úhlu úderu nejednoznačné, jsou přizváni další značkaři, kteří se musejí jednomyslně rozhodnout. Pokud i přes tato opatření dojde k chybě, jsou viníci adekvátním způsobem postiženi, říká Russell Leslie Phillips.

 

A jak probíhá samotné broušení diamantů? Protože je diamant nesmírně tvrdý, může být opracován zase jen jiným diamantem. Nezpracovaný diamant je uchycen do svěráku a brusič ho opakovaně tiskne na rotující kotouč, na němž je rozprostřena směs diamantového prachu a olivového oleje. Surové diamanty se vybrušují do několika tvarů. Nejznámějšími, okrouhle vybroušenými diamanty jsou brilianty. Vybroušené diamanty jsou následně vsazovány do šperků nebo jsou prodávány samostatně na diamantové burze v Ramat Ganu u Tel Avivu. Obchod se podobá malému rituálu a je stvrzen stiskem ruky a slovy: mazal o dracha.

 

Cenu vybroušeného diamantu určují čtyři kritéria: čistota kamene, jeho barva (čím je diamant bělejší, tím je dražší), zpracování kamene a samozřejmě hmotnost čili karát. Pro zajímavost - jeden karát jsou dvě desetiny gramu. Plných 61 procent diamantů ze severoizraelského Tiberiasu končí ve Spojených státech, deset procent míří do různých evropských zemí, dalších deset do Hongkongu, po sedmi procentech putuje do Japonska a do Belgie a pět procent končí ve Švýcarsku.

 

Londýnská společnost De Beers, která má naprostý monopol, co se týká distribuce surových diamantů, zasílá do Izraele 65 procent veškeré světové produkce diamantů. Zhruba 34 procenta směřují do nkdejších diamantových metropolí Amsterodamu a Antverp a zbývající procento pak končí v Indii. Podle Russella Leslieho Phillipse má zánik dominace Amsterodamu a Antverp zcela prozaickou příčinu. Po roce 1936 nastal doslova odliv lidí, zabývajících se obchodem s diamanty, ze zemí východní a západní Evropy do Izraele. Musíme si uvědomit, že broušení diamantů byla především práce Židů. Takže si mnoho odborníků našlo cestu sem, právě na úkor Amsterodamu a Antverp, vysvětluje pan Phillips, podle nějž má celý diamantový business před sebou světlou budoucnost. Stále častěji se totiž k diamantům přistupuje jako k vhodné investiční komoditě.

 

Klíčovou roli tu podle Phillipse sehrává De Beers, která svou neomezenou a neomezovanou politikou zajišťuje stálou hodnotu diamantů. Je to možná njejstarší přežívající kartel, který ještě zbývá. Ale svět to toleruje, zavírá nad tím oči. De Beers totiž funguje velmi dobře. Oni jsou tím, kdo kontroluje nabídku a poptávku. Uvolňují na trh jen tolik diamantů, aby mohli určovat cenu. Zdá se tedy, že jak monopol společnosti De Beers, tak i samotné diamanty jsou zkrátka věčné.