Malé velké věci

K nezbytné výbavě každého lva salónů či úspěšného muže – a kdo z pánů tvorstva by se za něj nepovažoval - nepatří jen dobře střižený oblek či drahé boty, ale i množství atraktivních doplňků. Ty jsou, pravda, někdy velikostí malé, významem ovšem nikoli. Naopak, právě zdánlivé drobnosti pomáhají rozvíjet image a dotvářejí osobnost. A jelikož se nezadržitelně blíží Vánoční svátky, připravili jsme čtenářům pro inspiraci malý přehled těch nejžádanějších…

Parfémy, emy…

 

Zpíval kdysi Peter Nagy. Jako vzdělanec asi věděl, že název vznikl ze slov per fumum, což - volně přeloženo - znamená skrze kouř. Tento výraz měl symbolizovat, že jde o něco, co sice nevidíme, ale zato intenzivně cítíme - stejně jako dým. Práce s vonnými látkami - včetně vytváření nevšedních aromatických esencí - vznikala nezávisle na sobě na mnoha místech dávnověku, kořeny má ve starém Egyptě, Číně, Persii, Římě a dalších místech. Výrobou se zabývali převážně lékaři, ale i kněží - za jeden z prvních „parfémů“ můžeme považovat kadidlo! V Evropě vynikali Benátčané a později Francouzi a právě tato země se stala kolébkou tohoto průmyslu - a je jí dodnes. Ke kupcům patřily nejprve ženy, postupně se emancipovali muži. Král slunce Ludvík XIV. například dával přednost parfémům před mýdlem, které vyloženě nesnášel a jen díky nim kolem sebe nešířil zcela nearistokratický zápach. Dávno pryč je i motto kovbojů Divokého západu: „chlap má být cítit potem, střelným prachem a tabákem“, což je pro čichové buňky zajisté vražedná kombinace. Dnešní muži naopak chtějí kolem sebe šířit příjemnou vůni a nepovažují to za nic zženštilého. 

 

Pro mladé i staré

 

Mezi přísady pánských parfémů patří zelený citrón, doplněný o další aromatické látky -  mech, kapradí a bergamot. Ty těžší pak obsahují v převládajícím množství chypre, santalové dřevo, tabák nebo patchuli. Ale není problém koupit si kosmetiku například s vůní virginského tabáku - což asi uvítají zejména kuřáci. Základní zásada při koupi je, že k mladým se nehodí silně kořeněné parfémy, neboť na nich působí lacině - i v případě, že jsou drahé a značkové. Pro ně je vhodné používat spíš jemné a nevtíravé, které zanechají jen lehký odér a podtrhnou přirozenou vůni jejich těl. Ovšem u starší generace, kde už je podíl potu mnohem vyšší, platí pravý opak, zde nastává potřeba ho nějakou intenzivnější vůní překrýt. Muži by měli vzít do úvahy aby byla příjemná partnerce, ovšem bez toho, aby potlačovala jejich osobitost. Ideální je, když parfém jen podtrhne dojem, již předtím vyvolaný vzhledem či oblečením. Jinak se doporučuje používat všechny přípravky od stejného výrobce - včetně pěny na holení a dalších produktů. Mužská pokožka i pleť je totiž mnohem silnější než ženská, takže potřebuje víc času než se do ní vůně „vcucne“.

 

Krása kravat

Na Ludvíka XIV. narazíme i u kravat. Ty totiž začali jako první nosit v sedmnáctém století chorvatští žoldnéři, sloužící ve vojsku tohoto panovníka, který nade vše miloval jídlo a luxus. Kromě parády pro ně byla i jakýmsi hodnostním označením, důstojníci totiž nosili hedvábné či mušelínové, kdežto vojáci obyčejné, plátěné. Nezbytnou součástí společenského oděvu se však staly mnohem později, až kolem roku 1840. Nejsou však jen módním doplňkem, Sigmund Freud jim dokonce přisuzoval sexuální význam, podle něj rozvazování vázanky ženskou rukou symbolizuje skrytou touhu po mužově vysvlečení. Trendy kravat se - co do tvaru i barevnosti - pravidelně každý rok mění, takže není radno si je nechávat v šatníku z minulé sezóny, pokud tedy chce být jejich nositel patřičně „in“. Tón udávají proslulí módní návrháři, Armani, Dior, Dolce a Gabana, a jiní. V současnosti dominují spíš ty se zdánlivě jednoduchými vzory, ovšem rozehrávající zároveň celou paletu diskrétních a zároveň odvážných odstínů. Neméně důležité je i to, aby byly příjemné na dotyk a proto se vyrábí z tak jemného hedvábí, že svou hebkostí vyloženě svádí a láká ruku k tomu, aby je pohladila, což mnozí také velmi rádi činí…

 

Královská pera

 

Plnící pera jsou stále v kurzu. Po objevení propisovacích tužek sice zájem o ně sice přechodně poklesl, ale nyní má již několik let opět prudce stoupající trend. Píší s nimi nejen starší, co jimi byli ve škole „odchováni“, ale i draví manažeři, pro které jsou jakýmsi symbolem prestiže. Pokud jde o značky, na předním místě je stále Mont blanc, již od roku 1924 totiž vyrábí pero „Meisterstuck 149“ které se stalo v tomto směru legendou. Je masivní, z černé pryskyřice, korunované (stejně jako všechny ostatní výrobky) znakem firmy - čepičkou s bílou hvězdičkou. Hrot se vyrábí ručně ze zlata či platiny, je obvykle zakončen kuličkou z iridia. Není proto divu, že je nejen jedním z  nejobdivovanějších psacích prostředků, ale uznává se i coby nevšední  umělecký artefakt. Další známou značkou je Parker, lze jmenovat mnohá slavná díla které vznikla díky těmto perům, od opery La Bohéme Giacoma Pucciniho, přes divadelní hru G. B. Shawa Pygmalion, až po Artura Conana Doyla, který ho použil ke ztvárnění postavy Sherlocka Holmese či Ernsta Hemingwaye který s ním napsal svůj nejslavnější román „Komu zvoní hrana“.

 

Universální hodinky

 

Měření času - původně pozorováním stínu - patří k vůbec nejstarším lidským činnostem (nakonec první dodnes platná časová jednotka je den, jakožto doba, ze níž se otočí země okolo slunce). Mezi průkopníky hodinářského oboru patřil Gallieo Galliei, který objevil zákony izochronismu, ale první, o kom se proslýchá, že nosil hodinky na zápěstí byl filosof a matematik Blaise Pascal. Nicméně premiérově je představil veřejnosti až o sto dvacet let později A.L. Perrelet.  Úplnou revoluci přinesl v roce 1861 objev korunkového natahování, podle něhož se konstruují hodinky i dnes a který - kromě jiného - umožnil i snadné otáčení proti směru ručiček. O něco později pak vynalezl Nemitz fosforeskující směs síry a vápníku, čímž vznikl první světélkující materiál používaný pro zvýraznění ciferníku v šeru či tmě. Při výpravě do „prehistorie“ hodinek je nutné rovněž podotknout, že v době, kdy ještě neexistovalo rádiové spojení, je používali námořníci pro zpřesnění navigace.

 

Aristokracie předmětů

 

Postupně je ovšem příslušníci vyšších vrstev začali vnímat jako hodnotný doplněk, symbolizující bohatství či postavení ve společnosti. Nejlepší firmy se tomuto trendu hbitě přizpůsobily a začaly zasazovat chronometry do šperků, či kombinovaly jejich design s drahým kovy - nejčastěji zlatem a platinou. Pozadu ovšem nezůstala ani technika, spíš naopak. Vlastnosti hodinových strojků se nadále zdokonalují, určování přesného času na minuty se stalo pradávnou minulostí, ty nejmodernější už jsou schopny se od něho odlišit až na +- 0, 8 vteřiny! Kromě toho výrobci objevili mnohé další funkce. Hodinky dnes běžně ukazují  nejen datum (třeba i na sto let dopředu) či slouží jako budík, ale určují třeba polohu planet, jsou vodotěsné, nárazuvzdorné, a bůh ví co všechno ještě.

 

Jak je vidět, škála doplňků je více než pestrá. Pochopitelně ale každá „sláva“  něco stojí, zvlášť ceny hodinek a plnicích per jdou do statisíců. Nicméně příznivcům luxusu není zatěžko tyto částky zaplatit. Dobře vědí, že díky tomu budou - nejen v „high society“ ale i v každé společnosti, kde se objeví - zcela nepřehlédnutelní….

 

                                                                           Jan Janula