Tu pravou Itálii najdete jen na venkově…

tvrdil slavný režisér Federico Fellini a věděl, co říká. Narodil se totiž krátce po první světové válce v Rimini, takže na vlastní oči viděl, jak se z malého, provinčního městečka postupně stala turistická metropole…

Hromadný úprk a česká stopa

Idylický obraz vesnic, kde na zápraží sedí ženy v černém a v hospůdce u vína zase - vehementně a hlavně o fotbale, jak jest dobrým zvykem - diskutují muži, začíná, bohužel, pozvolna brát za své nejen v blízkosti přímořských letovisek, ale pomalu všude.

Mladá generace houfně odchází za prací i zábavou do měst a staří už nemají sílu sami dál hospodařit na svých políčkách. Aby se podařilo tento odliv, když už ne zastavit, tak alespoň zpomalit, vládní úřady výrazně podporují takzvanou agroturistiku.


Její princip spočívá v tom, že se citlivě zrekonstruují a vybaví opuštěné, či zanedbané usedlosti (fattorie) tak, aby splňovaly ubytovací standardy. Stejně jako hotely jsou i zařazeny do různých kategorií, od luxusních, s venkovními či vnitřními bazény, až po „obyčejné“.

Přitom je snaha, aby původní vlastníci dál zůstali v domě, kde strávili celý svůj život a věnovali se hostům, pro ně jsou někde připraveny další lákadla, například v podobě kurzů vaření, jazyka, či jízdy na koni.

 I když je agroturistika rozšířená po celé Itálii - nás může těšit, že s touto myšlenkou přišla jako první naturalizovaná Češka, Renata Kostelníková v Toskánsku - my jsme si pro „exkurzi“ vybrali oblast, která není od nás přece jen tak vzdálená - Friuli Venezia Giulia a okolí.

Ta má další výhodu ve své rozmanitosti, kromě pro Čechy téměř nezbytného moře jsou tu kopce, hrady či města, patřící k perlám světové architektury (Benátky, antická Aquileia, středověké Venzone, či Coidropo, kde žil poslední benátský dóže).


Rodinná pouta

Penzion Albafiorita poblíž města Latisana, kde nás velmi dobrou angličtinou přivítal syn majitelky Laury, Dino vypadá, že ještě „páchne novotou“.

„Pracujeme tu všichni, celá rodina, v domě, i mimo něj, a máme se co otáčet. Hlavně v období sklizně ovoce a vinobraní. Co jen můžeme, sami vypěstujeme a zpracujeme, kupovaný džem na snídani fakt nedostanete.

Vycházíme z toho, že hosté si nás vybrali kvůli tomu, aby měli soukromí, takže se je snažíme službami „obtěžovat“ co možná nejméně, i když pochopitelně splníme jejich veškerá přání.

Pronajímáme devět pokojů zařízených nábytkem ve starém venkovském stylu, místy původním, včetně dubových postelí. Chceme, aby si tady připadali opravdu jako na statku a ne někde v hotelu, jen toalety a sprcha jsou moderní. Kromě cizinců k nám často jezdí i Italové, především z velkých měst na severu, Milána, Turína.

Jediné, co trochu kazí dokonalou iluzi venkova, je okresní silnice, rýsující se ale až za rozlehlou vinicí. Většina hroznů z ní se přemění do tekutého stavu a vzniklý mok pak stačí uspokojit celoroční poptávku hostů.

Nicméně velká společenská místnost večer zeje prázdnotou, občas se někdo nakrátko objeví u počítače s připojením na síť. Je vidět, že si sem lidé jezdí hlavně odpočinout - a to třeba i od davů na plážích.

Od moře do hor

Pokud by po nich někdo přece jen zatoužil, oblíbená letoviska Bibione či Grado jsou vzdálená tak třicet kilometrů. Nás ovšem víc lákala prohlídka dalších objektů v okolí podhorských osad, pět z nich (Foni di Sopra, Raveo, Sauris, Karneval a Sutrio) je totiž zařazeno na seznamu nejkrásnějších vesniček v Itálii.


Jsou výchozím místem pro nenáročné pěší túry, zvlášť na podzim, kdy je ještě hezky. Pro ty, kdo touží prožít svou dovolenou o samotě, je to ideální možnost, mohou se toulat venku v kopcích klidně i celý den, aniž by potkali živou duši.

V agroturistické restauraci Monte Ruke v Sauris nás už ve dveřích přivítala důvěrně známá vůně pečeného kolena. Na tomto území se projevuje „germánský vliv“, obě země o ně sváděly války, takže zde dostanete kromě italských pokrmů i takové, které jinde na Apeninském poloostrově jaksi nezdomácněly.


Původně seník z devatenáctého století ležící ve výšce 1400 metrů, se nejprve změnil v dřevěnou horskou chatu a pak podnik, vábící labužníky z blízkého dalekého okolí, či nedalekých penzionů, zvlášť těch, co fungují na principu bed and breakfast, jako S. Antonio di Modepoudn čiPa' Mairlan.

 „I díky tomu, že hosté obvykle chodí jíst do Monte Ruke, máme až na výjimky plno, z osmdesáti procent ubytováváme stálou klientelu, nejvíc starší páry a pak rodiny s menšími dětmi. Občas přijedou i manažeři, co si potřebují vyčistit hlavu od práce.“ Tvrdí unisono majitelé obou podniků.

Podíl na tom má určitě krásná okolní příroda, i když mnohé asi přitahuje i vesnička, žijící obvyklým, „líným“ tempem- stejně jako všechny výše vyjmenované. Jen Sutrio se jednou za rok přece jen poněkud víc zaplní návštěvníky, a to díky přehlídce „Magie dřeva“, kdy předvádí svůj um přímo ve dvorech domů místní řemeslníci.

Za časů Františka Josefa

Vzpomínku na vládu mocnářství má našinec při návštěvě hradu Castello di Miramare poblíž Terstu . V něm totiž žil císař František Josef I., i když víc jeho bratr Maxmilián. Visí tak trochu na mořském útesu a je obklopen překrásnými zahradami.

Přibližně čtvrthodiny cesty, u hranic se Slovinskem, leží náš poslední cíl, Horse farm. Asi není nutné zdůrazňovat, co nabízí. Rozloha dvacet pět hektarů k vyjížďkám bohatě postačí, navíc má stále platnost známé rčení, že nejhezčí pohled na svět je z koňského hřbetu.


Zdejší krajina je zase úplně jiná, dominují menší kopce, zalesněná údolí, malé říčky či potůčky. V samotné budově je pět dvojlůžkových a dva třílůžkové pokoje a zájem o ubytování je velký - v zimě, v létě, a to i díky netradiční službě, o které nám řekl více recepční Luigi:

Za hosty máme hlavně rodiny z měst. Kromě odpočinku se mohou zúčastnit i našeho speciálního programu, kdy se podílí na denním provozu péčí o malá zvířata - kachny, kuřata, králíky, krocany, i větší - kozy, jehňata, ovce. Nezabere jim to příliš času, tak hodinu denně.

Hlavně děti jsou nadšené, některé vidí tyto tvory poprvé jinak než v televizi, mohou všude, jen do stáje ke koňům je nepouštíme. Naučí se však jezdit volně na poníku - bez toho, že bychom ho vedli jako osla za uzdu, to se jim také hodně líbí. Jinak denní činnost přizpůsobujeme přáním hostů, oni sami si rozhodnou, co zrovna chtějí…

Tři usedlosti, každá jiná. Našli by se i další, s odlišným „repertoárem“. Jednu věc mají společnou - nemají nouzi o klientelu, protože tento způsob turistiky je na vzestupu. Tak mi napadá kolik je asi tak u nás opuštěných stavení….

Doprava: Z Prahy je to asi 800 km. Nejobvyklejší trasa vede autem přes Linz, Salzburk, Udine. Nejrychlejší je pochopitelně letecká doprava, lze použít letiště v Benátkách, Terstu, či slovinské Lublani, odkud je to přibližně dvě hodiny autem.

Ubytování, stravování:

Ceny za pokoj se liší jen velmi málo, jednolůžkový stojí 40-45 euro, dvou 70-75, tří nabízí jen Horse farm za 90, pro děti lze všude zařídit přistýlku.

Odkazy: www.ud.camcom.it, ufficiostampa@turismo.fvg.it; www.turismofvg.it

Text Jan JANULA Foto Jana Jandová