Maroko – země kontrastů

O Maroku se často říká, že je zemí kontrastů. Může za to jak značná členitost terénu a poměrně velké teplotní rozdíly mezi jednotlivými částmi území, tak skladba obyvatel, jejich zvyky a chování. Přesto (vlastně spíš právě proto) je vrcholně zajímavé.

Turisté ze všech možných končin začínají stále častěji objevovat tento krásný kout naší planety a jejich počet rok od roku stoupá…

Historie Maroka sahá až do doby kamenné, takže jeho dějiny jsou velmi pestré. Střídavě tu vládli Arabové, Berbeři, Španělé, Francouzi, Portugalci. Úplnou nezávislost získalo až v roce 1956 zásluhou krále Mohameda V. Zároveň potvrdil islám jakožto hlavní náboženství.

Král a jeho poddaní

Je třeba říct, že krále i celou jeho rodinu mají místní obyvatelé ve značné úctě. Nevadí jim ani to, že zatímco většina z nich žije ve velice skrovných poměrech, panovník si užívá bezstarostného života v okázalých sídlech a palácích. Hassan II. má prakticky neomezenou pravomoc, a to i přesto, že v zemi funguje svobodně zvolený parlament. Zvláštní postavení tu zaujímají ženy, které mají (ve srovnání s ostatními islámskými státy) poměrně dost velkou svobodu i volnost. Nemají třeba za povinnost nosit závoj, mohou se nechat rozvést (i když mnohoženství je stále ještě zákonem povoleno) a mají dokonce volební právo a mohou navštěvovat vysokou školu. Nám se tyto věci zdají být zcela samozřejmé, ale v arabské části světa jde o značnou benevolenci.

Nepsaným a tvrdě hlídaným zákonem však stále zůstává panenství až do svatby. Ta představuje asi vůbec nejdůležitější událost v životě každého Marokánce. Na venkově jsou i nadále manželské páry vyhledávány rodiči, kteří se dohodnou na ceně za nevěstu. Samotné oslavy pak trvají několik dní a účastní se jich často celá vesnice. Venkovským specifikem jsou – kromě celtových obydlí kočujících nomádů – i berberské stavby z hlíny sušené na slunci, takzvané kasby. Původně to byly spíš citadely postavené místními vládci podle jednoduchého modelu. Nejvíc se jich najde v jižní části Maroka, kde jsou příznivější klimatické podmínky a teplejší ráz počasí. Kasby mají většinou tři poschodí, v přízemí jsou domácí zvířata, v prvním patře jakési skladiště všeho možného, nahoře bydlí rodina. Obdivuhodné je, jak dlouho už tyto vcelku primitivní, ale v rázu krajiny nádherné stavby, odolávají zubu času.

Turistický ráj

Berbeři rozlišují několik „druhů“ vesnic, podle toho k jakým účelům sloužily. Obranné jsou nazývány Ksar, pro místo, kde je shromažďováno zboží a zásoby se používá název Agadir. Stejně tak se jmenuje i jedno z nejhezčích letovisek na břehu Atlantského oceánu, které patří mezi největší turistická centra Maroka. I když i Casablanca, či hlavní město Rabat jsou rovněž hojně navštěvované, právě zde je ubytováno největší množství turistů. Asi i díky překrásné, několik kilometrů dlouhé pláži, ráji všech, kdo se chtějí koupat v azurově modrém a čistém moři a vystavovat své tělo slunci. To zde po celý rok svítí téměř stejně intenzivně.

Dovolenou je nejvhodnější naplánovat na konec zimy či začátek jara (nebo naopak na podzim). V letních měsících zde panují extrémně velká vedra s teplotami nad 40 oC, které se nehodí na prohlídku výstavných paláců, mešit či jiných starobylých staveb. Spíš by se v tomto počasí hodily výlety do přírody, třeba na nejvyšší horu severní Afriky Jbel Toubkal (4167 metrů n. m.). Dalšími zajímavými lokalitami na cestě je třeba vysokohorská vesnička Asni (1150 metrů n. m.) či malinké městečko Taliouline, kde se na ploše 410 ha pěstuje nejlepší šafrán na světě.

Na trhu se smlouvá

Zdejší súky (tržiště) však nejsou určena pro turisty a nevítají je tu s jásotem – mnohdy spíš naopak. To ovšem neznamená, že by jim hrozilo nebezpečí, spíš je vítají zamračené pohledy. Prodává se vše, od kuřat, po stádo ovcí či staré knížky. Nechybí ani zaklínač hadů. Ten nelibě nesl mé focení, korán totiž zakazuje zobrazovat živé bytosti. Mohlo to dopadnout všelijak, nebýt doprovodu domorodého průvodce Hishama, který „potulného umělce“ uklidnil tučným bakšišem. S žádostí o almužnu se setkáváte dost často. Prorok Mohamed sice přikazoval obdarovávat jen mrzáky a chudáky, ale dnes jsou největšími prosebníky děti poflakující se po ulicích. (Povinná školní docházka tady totiž není zavedena, a tak mají spoustu volného času).

Mezi nezapomenutelné zážitky patří návštěva tržnice v Marrákeši, skýtá opravdu jedinečnou podívanou. V uzounkých, křivolakých uličkách táhnoucích se jako had několik kilometrů najdete stánky se vším možným. Prodávají se oděvy, kožené oblečení, doplňky, suvenýry. Dílny tu mají všechna možná řemesla od hrnčířů, kovářů, řezbářů, až po barvíře vlny a mědirytce. Pokud chcete něco koupit, doporučuji zachovat chladnou hlavu a pevné nervy při smlouvání. Často tak uděláte výborný kšeft. Pro místní obchodníky je (vzhledem k velké bídě a konkurenci, která zde panuje) totiž ze všeho nejpodstatnější svůj výrobek prodat – třeba i s menší ztrátou. Tu si potom vynahradí na nějakém mluvou méně „zdatném“ kupci.

Životní úroveň většiny marockých obyvatel je poměrně dost nízká. Běžně žijí v jedné místnosti mnohočlenné rodiny, to, že spolu bydlí příslušníci tři či čtyř generací není nic zvláštního. Místní obyvatelé jsou nenároční a jediné, v co neustále doufají, je, že Alláh, kterého jsou vyznavači, udělá zázrak a budou z nich boháči. Nic z toho se však zahraničních návštěvníků netýká, o ty je naopak postaráno vzorově. Odpovědná místa si jsou totiž dobře vědoma značného finančního přínosu, který turistický ruch přináší zemi a jejím obyvatelům. I proto klade velký důraz na bezpečí, takže jakékoli obavy v tomto směru jsou liché. Maroko prostě musíte vidět…

Foto autor