Highway to Heaven

Nezapomenutelný zážitek v podobě přejezdu hlavního himálajského hřebene mi byl dopřán v rámci cesty po severní Indii a Kašmíru v létě 2009. Domníval jsem se, že jsem dobře fyzicky (i psychicky) připraven z předchozí dvoudenní cesty ze Srinagaru v Kašmíru do Lehu, nicméně výše vyplaveného adrenalinu při jízdě z Lehu do Manali vysoce překonala mé očekávání. 

Leh (3.500 m. n. m.), Ladakh

Po přepočítání rupiíí v kapse, kterých mi už mnoho nezbývalo, jsem se rozhodl pro lacinější jednodenní, dvacetihodinou  variantu cesty namísto dvoudenní. Ta obnáší nocleh v některém z „kempů“ v horách.  Odjezd byl smluven na čtvrtou hodinu ranní. Jelikož v Indii je třeba veškeré časy - a jízdní řády nevyjímaje -  brát jen orientačně, vydal jsem se na místo s hodinovým předstihem. Cesta nočním Lehem, nad kterým v noci přebírají vládu početné psí smečky, mě příjemně naladila a hledání správné dodávky podle poznávací značky načmárané na papíru vytrženém z bloku, suplujícím jízdenku, jsem bral s humorem a nadhledem. K mému překvapení jsem zde nebyl první, skupinka tří Australanů byla ještě nedočkavější a již polehávala před vozidlem na svých batozích. Jako prostředek seznámení skvěle posloužil joint marihuany, která – jak se později ukázalo – nás provázela celou cestu. Nutno podotknout, že kouření "trávy" je v této oblasti obecně tolerovaným a běžným jevem.

údolí Indu, Ladakh

Před čtvrtou ranní dorazil i zbytek osádky, čtyři Rakušané, se kterými jsem se potkal již před týdnem ve Srinagaru. Řidiče, spícího uvnitř dodávky  bylo třeba nešetrně hlasitým boucháním vyrušit ze spokojeného spánku. Malý Tibeťan se rozmrzele ujal organizace házení a kurtování bagáže na střechu potlučeného auta a po veledůležitém zkontrolování našich „jízdních dokladů“ jsme vyrazili.

More Plain

Cesta, vedoucí zprvu asi 70 km po rovině podél řeky Indu, ubíhala  velice rychle. A to doslova. Řidič, zjevně zapálený fanoušek dakarské rally, si nás chtěl očividně vyzkoušet a vytáčel otáčky do červených. Obligátně si zapálil jointa a jal se ladit jednu ze stanic, vyhrávajících uvřeštěný, nervy drásající  tibetský popík.  Prvního  a nejvyššího z průsmyků  – Tanglang La (5.325 m. n. m) – jsme dosáhli ještě za tmy. Cestu zde lemují vysoké, až několikametrové závěje a otevřeným okýnkem dovnitř vane chladný řídký vzduch a třepotání modlitebních praporků, visících mezi čhorteny (buddhistické, bíle vápněné mohyly).

Čhorteny

Před šestou hodinou ranní jsme dorazili na More Plain, náhorní plošinu ve výšce kolem 4.800 m. n. m. Zpoza zasněžených, vysokých horských hřebenů, si na nás posvítilo ostré ranní slunce a prozářilo pustou písečnou krajinu, která byla jako šperky posázena třpytivými sněhovými poli. Výtečnou ranní náladu však bohužel rychle pokazil podivný zvuk a ještě podivnější zápach spálené gumy, linoucí se zpod kapoty naší rozhrkané dodávky. Ve spršce nadávek se řidič ujal rovnání pokroucených plechů toho, čemu se kdysi říkalo blatník. Ten vážně utrpěl některou z četných předchozích kolizí. Jako nářadí posloužili kameny a po půlhodině už jsme opět letěli spolu s oblaky zvířeného prachu vstříc vysokým horám.

Cesta z Manali do Lehu slouží především k dopravě potravin, nafty a jiného zboží do Ladakhu, který nemá své vlastní zdroje. Cesta je také hojně využívána armádou. Sjízdná zůstává přes léto jen díky sysifofské práci cestářů, kteří zahrnují díry a výmoly hlínou či asfaltem. Nekončící kolony cisteren proměňují nezpevněnou cestu na „polňačku“ v naprosto dezolátním stavu, což vydatně podporuje tající sníh a řeky vody, valící se přes cestu. Pravidelným jevem je zával kamení i letní sněhová lavina, která dokáže i na několik dní zcela zastavit provoz.

Cesta šplhá a následně klesá desítkami klikatých a úzkých serpentin průsmyky Lachulung La (5.059 m. n. m.) a Baralacha La (4.892 m. n m.). Pohled z okna skýtá neuvěřitelné výhledy na sedmitisícové himálajské velikány, pokryté věčným sněhem a ledem, na blýskající se ledovcová jezírka a ledovcové splazy, táhnoucí se do hlubokých údolí.

pod Lachulung La

Řidič šlape na pedál v rytmu popíku z autorádia a nebere žádné ohledy na roztřesené a na sedadlech skákající pasažéry. V některých momentech i otrlejší povahy, mezi něž jsem se do té doby sám řadil, zavírali oči a pronášeli tichou modlitbu. Platí zde právo silnějšího vozidla, jinak to asi na maximálně tři metry široké cestě nad několikasetmetrovými srázy ani být nemůže.... Před zatáčkou se nezpomaluje, ale pouze troubí v očekávání, že auto na druhé straně zatáčky tento signál vezme vážně a zastaví.

Baralacha La (4.892 m. n. m.)

Před vesnicí Keylong (3.156 m. n. m.), která již zelenými horskými stráněmi a vůní himálajských smrků dává na vědomí častější monzunové srážky, se začnou z podvozku ozývat kovové rány ve frekvenci kulometné palby. Pokud jsme do té doby byli smíření a otupělí šílenou jízdou, nyní začínáme doslova panikařit. Řidič na prosbu o zastavení pronese jen něco ve smyslu „že to bude OK“, avšak poté co se z naší dodávky začnou trousit kovové kousky součástek motoru, podlehne naší přesile a dvacet kilometrů do Keylongu došouráme krokem. Zde se letitá TATA podrobí „profesionální“ opravě ojnice a po dvouhodinovém "pit-stopu" se dáváme znovu na cestu.

Keylong

Před námi je poslední, ale nevyzpytatelný průsmyk Rohtang La ve výšce 3.978 m. n. m. se svými cca padesáti neuvěřitelnými serpentinami, končícími na dně údolí Kulu, vymodelovaném řekou Beas. Na několika málo kilometrech se dostáváme o 2.000 výškových metrů níže a to už je pořádný sešup. Díky nekonečným kolonám cisteren v obou směrech trvá sjezd více než tři hodiny. Řidič, který už se nejspíš vidí v některé z manalských čajoven s jointem mezi zuby, nasadí na již asfaltové silnici vskutku pekelné tempo a dodávka hrozí převrácením v každé z mnoha zatáček. Už se ani netroubí. Mladá slečna z Rakouska, která se doposud držela a jen bledězelená barva jejího obličeje naznačovala její psychickou pohodu,  už dál toto týrání nezvládne a začne na řidiče hystericky křičet. Přidávám se k ní stejně jako zbytek osádky a tím donutíme řidiče neochotně zpomalit. Jako bonbónek na rozloučenou nám, možná jako pomstu za tak očividný projev našich slabých povah, přidává najetí na jednosměrný visutý most přes Beas v protisměru a hrubě před sebou tlačí překvapeného a vyděšeně couvajícího řidiče motorové rikši.

stoupání na Rohtang a Manali

Pár minut nato již stojíme třesoucíma se nohama na pevné zemi v Manali, Mecce všech kuřáků marihuany a děkujeme všem místním bohům a bůžkům za to, že nám svou přízní umožnili tento šílený, ale krásný zážitek, na který se nezapomíná.



text a foto JP - CCM