Dillí - lesk a bída Indie
Dillí je hlavním městem Indie a s asi 14 milióny lidí (s přilehlými okrajovými částmi je to více než 20) je také třetím největším městem světa. Je považováno za hlavní město moderní Indie. Nabízí fascinující rozdíly mezi starou a novou částí, mezi modernou a historií
Červená
pevnost
Červená
pevnost neboli Lal Qila dostala jméno podle červeného pískovce, z
něhož jsou postaveny její zdi. Pro různé paláce a audienční sály
však byly použity ušlechtilejší materiály. Pevnost byla postavena v
letech 1639 až 1648 pro mughalského císaře Šáhdžáhána a proslavila
se bohatstvím mramoru, stříbra a zlata i hojnou klenotnickou
výzdobou. Během let mnoho pokladů zmizelo a některé původní stavby
byly zničeny. To, co zbylo, přesto pořád dává dobrou představu o
mughalské říši v době jejího rozkvětu.
Šáhdžáhán chtěl po smrti své ženy, pro kterou zřídil Tádžmahal,
přeložit svou císařskou rezidenci z Ágry do Dillí, nebo přesněji,
do nového města, které se mělo jmenovat Šadžahánabad. Tam postavil
Červenou pevnost jako své vlastní císařské město.
Ke komplexu každého mughalského dvora patřily dvě audienční
místnosti - Díván-i-Am a Díván-i-Chás. Jedna se používala při
veřejných audiencích u panovníka, druhá byla určena pro soukromé
audience. Obě se v Červené pevnosti zachovaly. Díváni-Am je velký
sál postavený na podezdívce, který se do tří stran otevírá ve
vnitřní nádvoří. Tady se mohl shromáždit velký počet lidí a
prosebné žádosti se panovníkovi přednášely veřejně. Díván-i-Chás
bylo místo, kde se císař soukromě radil se svými úředníky, nebo se
zahraničními vyslanci. Kdysi měl prostorný vnitřní dvůr s
mramorovou podlahou a stříbrným stropem. Šáhdžáhán nechal zhotovit
pro Díván-i-Chás známý Pnví trůn. Bylo to dílo výjimečně bohatě
zdobené drahokamy a jeho zhotovení trvalo sedm let. V roce 1739 byl
tento trůn odvezen do Persie. Nápis v audienční místnosti
Díván-i-Chás dokládá, co si Šáhdžáhán o tomto místě myslel:
„Jestliže existuje ráj na zemi, tak je to zde, zde a jen zde."
Kdysi bylo v Červené pevnosti šest královských paláců (Makal). V
paláci Mumtáz Makal je dnes muzeum. Další palác se nazývá Rang
Makal (Pomalovaný palác), ale malby už dávno zmizely. Chás Makal je
třídílný palác. Vždy tři místnosti sloužily ke spaní, popřípadě k
rozjímání, dlouhá hala se stropními a nástěnnými malbami se
používala jako jídelna. Syn Šáhdžáhána a jeho následník, Aurangzéb,
postavil v pevnosti neobvyklou Perlovou mešitu (Moti-Masjid).
Mešita i se svými dvory je relativně malá, ale má něžně působící
prostorovou strukturu. Obzvlášť efektní jsou černé mramorové
intarzie na bílém mramorovém podkladu.
Před bránou Lallo vedoucí do paláce si lze dosud prohlédnout arkádu
s obchody a císařské lázně. Po povstání roku 1857 byla velká část
pevnosti stržena, aby se udělalo místo pro kasárna. Spisovatel 19.
století James Fergusson, který psal o indické architektuře, označil
tuto demolici jako „vědomý alt zbytečného vandalismu".
Purána-qila neboli „Stará pevnost” je jedním z nejstarších
památníků v Dillí. Byla přestavěna v 16. století císařem Humjunem a
afgánským vládcem Šérem Šáhem Surim.
hrobka
Safdardžangova
Byla postavena v letech 1753-4 (a tedy jako jedna z mála až po Tádž
Mahálu, který je z 1631-53) a zvenku působí skvěle. Jako většina
mogulských hrobek je postaven na několik metrů vysokém podstavci z
červeného pískovce. Vnější stěny má bohaté zdobené ornamenty
vysekanými do pískovce. Hrobce vévoí obrovský dóm. Uvnitř je
mramorová rakev zapuštěná do země. Kolem hrobky se rozkládá zahrada
symetricky prostoupená širokými kanály, kde před léty stříkali
fontány.
Hrobka Mohammeda Šáha (1450) byla modelem pro pozdější hrobku
Humajúnovu, která zase
předcházela Tádži. Když člověk tyto hrobky pozoruje, může si celkem
dobře udělat obrázek o postupném vývoji stavebního slohu, který
vyvrcholil právě Tádž Mahálem. Hrobka Mohammada Šáha je mu nejvíc
vzdálená: nemá čtvercoví půdorys, ale osmihranný. Není sice moc
dobře udržovaná (na rozdíl třeba of Safdardžangovy hrobky), ale ke
srovnání to úplně stačí. Kolem hrobky je ze všech stran vytvořena
kolonáda z vysokých palem.
V zahradě je i napůl rozbořená mešita Bara Gumbad (se skvělými
nástěnnými plastikami, zobrazujícími citace z koránu) a i vysoká
hrobka Sikandera Lodi (1517). Zahrada je na podobné stavby
neobvykle bohatá. Nachází se zde ještě jedna velká hrobka a několik
pěkných kamenných altánků. Kromě lidí se tady líbí i lasičkám.
Lítají ze stromu na strom nebo po kamenech a koukají co by si kde
dali k jídlu.
Ze
zahrad Lodi je to několik kilometrů na sever k hrobce Humajúnově.
Tady je suverénně nejvíc turistů. Možná proto, že je, na rozdíl od
předchozích hrobek, celkem blízko centru a k tomu aby ji člověk
viděl není potřeba vynaložit takovou námahu.
Kutab
Minar
Kutab Minar, komplex postavený v afghánském slohu, pochází z doby
nástupu mogulů v Indii. Hlavní částí komplexu je mešita
Kuvat-ul-Islam, nebo spíš to co z ní zbylo: několik zdí a bran. Ty
jsou opravdu působivé, celé pokryté vytesanými citacemi z Koránu.
Nádhera. I vlastní Kutab Minar, 73 m vysoký minaret, po němž je
komplex pojmenovaný je celý posetý vytesanými citacemi z muslimské
nejsvatější knihy. Další zajímavostí je sedmimetrový sloup, který
byl vyrobený z tak čistého železa, že za celých 2000 let
nezrezavěl. Ani vědci nedokáží odpovědět na otázku jak mohl být
podobný sloup před tak dávnou dobou vůbec vyroben.
Chrám víry
bahai
Chrám víry bahai’i nazývaný podle svého tvaru Lotosový chrám leží
na jihu Dillí. Je postaven z bílého mramoru a položen uprostřed
skvěle udržované zahrady, přímo před chrámem je několik
smaragdových jezírek. Každý sem může přijít a pomodlit se podle své
víry. Takový je alespoň původní účel této dost neobvyklé, ale
krásné stavby a ostatně i podstata filosofie bahai’i. Nejde o žádný
starý chrám - byl dokončen teprve roku 1986. To ale nic nemění na
tom, že je krásný a nesmírně působivý. Pokud se vám líbí, vězte, že
další můžete najít po celém světě, asi nejblíže je chrám v Haife v
Izreali s nádhernými zahradami
